Koťátka na Rock for People 2

Pršelo letos? Stala jsem se groupie? Kdo byl nejvíc nafoukanej? A kdo byl koťátko?

Den 0 + 1

V den 0 odjela na Rock for People Romana s Michalem. Na cestu jsem jí dala stan, pusu a radu.

- Moc tam nechlastej, dítě. –

-  Jasně…. – podívala se ně mě nejistě.

V den 0 jsem navštívila maminku, předala jí domácího miláčka, vyfasovala sušenky a pár dobrých rad.

- Nezlob! –

- Nechlastej! –

- A nehul! –

- Jasně…. – prohodila jsem nejistě. A jela do Hradce, stan postavila, na koncerty šla. 

UDG. Moc mě baví jejich bubeník. Tmavej, kudrnatej – těžko nemůže bejt můj typ. Navíc hraje nahej. Tedy skoro – měl kravatu.

-  Jak se ti může líbit takovej vopičák?! – prohodí Romana směrem k pódiu (Romana nemá vkus, pozn. aut).

A tak hopsáme, zpíváme, dojímáme se u kurtizány (oblíbený song pro depresivní večery), až se proskotačíme na tiskovou konferenci do divadla Kašpárek v Rohlíku (co kdyby tam bubeník přišel jenom v kravatě, že). Je hezkej, ale má třičko (škoda). Stíháme ještě jedno rychlé foto s bubeníkem a já se ocitám na půl hodiny v komatu.

Arctic Monkeys. První velká hvězda letšního R4P. Anglický kytarovky mám ráda, tak se těším. Ale taková zoufalá nuda!!! Dav mě tlačí čím dál víc od podia a mě to vlastně ani nevadí. Není pak takovej problém zdejchnout se ještě před koncem. Prý nejdraží kapela festivalu. Tak to (si) mohli organizátoři ušetřit. Zpěvák občas s upřímným nadšením prohodí směrem do publika – What a lovely crowd… A já dokonale uspaná mizim do stanovýho městečka. Thanx boys.

(Arctic Monkeys - autor avi)

Den 2

Snídám mojito, kávu, palačinku a bavím se nad festivalovým tiskem. Nad článkem o festivalových groupies. Nejsem groupie. Proč? Stojím na špatné straně podia (smůla). Nikdy jsem nesouložila se zpěvákem na kapotě škodovky (sakra). Nejezdím na festival s kapelou v dodávce (jak se to dělá?). Někdě dělám chybu! Jdu na Sunflower Caravan (radši).

Southpaw. Božský Gregory – s typickym výrazem arogantního, nafoukaného zpěváka s cigárem v hubě – naprosto dokonalé.  Festivalová klasika. Zní i moje oblíbená Emergency.

Blue Effect. Jsem jisto jistě největší fanouška Blue Effect (potažmo i Walk Choc Ice). Miluju Honzíka, Vojtu i Vaška. A Radim Hladík je úžasnej kytarista v converskách.  Zbytek odpoledne si prozpěvuju - Párty sem, párty tam a pak jen očí zavírám…. – Ach, ach, ach….

The Kooks. Veselí, hraví - že by díky tomu „coke“, které vyžadovali po novináři, co s nima dělal rozhovor?! (dle festivalového deníku prý chtěli kolu, haha). Každopádně ať je to jak chce, mnohem příjemnější zážitek z UK než předchozího dne.

V noci mi přichází sms o VIP hostech ve VIP stanu. A já mám přístup do VIP stanu. Píšu volám Romaně. Možná jedinečná příležitost být groupie. Jedinečná příležitost mít sex na kapotě auta. Jedinečná příležitost dostat se na druhou stranu podia. Nebere mi telefon. Neodpovídá. Nemám odvahu jít mezi ty známé tváře sama. Se slzou v oku zapínám stan a v duchu Romču proklínám.

(Snídaně, Sunflower Caravan, The Kooks - autor avi)

Den 3

Psychicky se už od rána připravuju na noc na pardubickém nádraží. Mezi balením odbíhám na tiskovou konferenci s pořadateli festivalu v Kašpárkovi. Tam si rozhořčeně stěžuju na hygienické podmínky stanového městečka (pro patnáct tisíc lidí 4 koryta s vodou, asi 40 sprch, a stejný počet toi-toiek). Prý nečekali tolik lidí – klasika. Ale vem to čert, aspoň že nepršelo. Dnes ještě největší tři hvězdy fesťáku.

Bloc Party. Vychutnávám si je s rozhledem a přehledem z pozice VIP. Zatímco Ivča s Gábinou prubly první řadu a ošahaly se roztomilého Keleho, já se ještě před koncem klidila na vedlejší stage.

Placebo. Naprostá špička a největší festivalový zážitek. Při Every you, Every me jsem definitivně přišla o hlas a podprsenku (ne, nikam jsem ji neházela)…. Ale nevadí. Z charismatického Briana se mi podlamovala kolena i na tu dálku. Neuvěřitelně silný.

Underworld. Ještě na Placebo-vlně jsem k nim dotančila. Neznám a taneční hudbu neposlouchám. Chtěla jsem slyšet jenom tu písničku z Trainspotingu. Tu jsem slyšela, dušička měla pokoj a těla si užilo tance do sytosti. Vlastně to taky není špatný vytančit z festivalu s koktejlem v ruce, za rytmů tuc-tuc-tuc. Navíc příjemná změna po třech dnech ro(c)ku.

(Bloc Party, People, Placebo, Underworld - autor avi)

Usedla jsem do auta. Z pardubického nádražního pekla nás nakonec zachránil kamarád, kolega bloger Honza (díky, díky, díky). Ve čtyři ráno jsem doma. Házím krosnu do kouta. Jsem špinavá a smrdim. Ale na vanu kašlu. Sápu se po mp3. Doufám, že mám nabitou baterku. Doufám, že se mi nesmazali Placebo. Doufám, že za rok pojedu znova. Byla to jízda.