Do Koreje je cesta dlouhá a složitá. To není jen tak sednout si do letadla a po deseti hodinách se probrat v Soulu. Kdepak. To se nejdřív hraje divadlo – poměrně dlouho, cca 15 let. Spousty času. Spousty zkoušek. Spousty nervů. Pak se nastuduje úspěšná hra, která nadchne pár profíků. Dojatě vám budou plakat v šatně, nandaj vám několik cen a odjíždíte směr národní přehlídka. A teprve tady nastává zlomový okamžik. Přichází pani z divadelní asociace, dívá se tajuplně. Nevíte co si myslet. Paní se dál tváří záhadně a povidá: „Heleďtě, nechtěli byste jet do Koreje?“
A tak jsme jeli hrát divadlo do Koreje. Konkrétně do té jižní, do města Chuncheon (v té severní to není uplně oukej, jak všichni víme). Korea není místem, o kterém bych za dlouhých nocí snila. Nikdy jsem neslyšela o dech beroucí přírodě, nekonečných plažích a architektonických skvostech. Jako bych nevěděla, že to není všechno. A není to vlastně ani pravda.
Přilétáme do Soulu. Vlhko, vedro, komáři.Umírám. Nemám s sebou jediný letní šaty, jedinou sukni. Korejci slibovali stejné počasí jako v ČR. V ČR bylo maximálně 15 stupňů. Korejcům se nedá věřit.
V letadle s námi letí i Poláci. Na ty se dlouho (a ne naposledy) čeká. Teď zrovna na jejich kulisy, poslané o pár dní dříve a nyní ukryté v jedné z letištních hal. Korejcům se to moc nezdá, maj pocit, že Poláci chtějí vydělat miliony prodáním (a nezdaněním) starejch rezavejch skříní z dob krále klacka. Achjo.
Sedím v autobuse a koukám se na korejská letadla. Jsou fakt legrační – modrý a v zadu na ocásku mají znak Pepsi. Usínám a bavím se tím, jak pepsiny vzlétájí k nebi, dokud umělci z Opole nepřesvědčí soulské skladníky, že nejsou obchodní podvodníci, ale jen podvodníci na prknech, která znamenají svět. Konečně se vydáváme směr Chunchen.
Po dvou a půl hodinách cesty, uprostřed Diamantových hor, mezi jezery je… spousta paneláků – věže k nepřehlédnutí. Chuncheon. Na první pohled je zřejmé, že není historickým centrem, ač hlavním městem provincie Gangwon. O to víc se město snaží zaujmout pořádáním různých festivalů, třeba toho „našeho“ - Chuncheon International Theatre Festival.
Vzhůru jsem 30 hodin a stále není večer. Vinou časových posunů, jsem zmatená jak lesní včela. Mám hlad. Stojím na zahajovacím ceremoniálu. Latino tanečnice, střídají Lady Gaga dívky a mezi nima proplouvají starší dámy se stínítky na hlavě. Na první (ospalý) pohled je Korea …. zvláštní … krásná. Obdiv ke všemu západnímu, modernímu a zároveň úcta k tradicím. Je horká, vlhká a malátná. Jako milenka, která má už trochu upito.
Mně je vedro, jsem malátná a nemám upitou ani decku. Čas v Koreji plyne jinak. Nevím, která bije a okamžitě po příchodu do hotelu upadám do komatu. Probouzím se po čtyřech hodinách. Venku je noc a stále vedro. Časový posun ze mě dělá pospávající loutku, která ožívá až v odpoledních hodinách a to se za celou dobu pobytu nezmění.
Navzdory své nevzhlednosti má tohle město svoji atmosféru. Kličkuju mezi prodavači, kteří svůj podnik rozbalili přímo na chodníku, mně pod nohy. Ochutnávám vynikající jídlo. Motám se kdesi na pomezí moderních křesťanských kostelů a buddhistických chrámů. Všechno je levné a dostupné. Vozím se taxíkem. Ničemu a nikomu nerozumím. A oni nerozumí mně, jenom si mě fotí.
V sobotu, v deset hodin večer máme hrát. Nervy jsou vyšponované na maximum. Režisér šílí. Zbytek má stíhu. Jsme jediný amatérský soubor tady. Široko daleko se hemží profíci, dokonce i ti věčně nalití Rusové se hraním uživí. Nemám sílu cokoliv řešit. Nemá to smysl. Hrajeme v malém, dobře vybaveném divadle. Korejci se starají jak nejlépe mohou, plní naše příkazy a jako jedni z mála jsou v pohodě. Na zkoušce nic nefunguje. Jako vždycky. Aby při představení všechno perfektně sedělo. Jako vždycky. Asi je to přesně tak, jak říkal Čapek. Čím horší generálka, tím lepší premiéra.
„Ja ně gavarjú pa-rúski,“ snažím se vysvětlit vedle stojícímu Rusovi, který mi pod nos cpe lahev vodky. Sergej se směje, já taky. Poslední večer v Chuncheonu, v Bohemian baru, podniku dočasně rozbaleném na kraji obrovské křižovatky. O kus dál stojí Poláci, kteří předvedli nejlepší perfomance (dle mého skromného názoru). Mezi tím vším evropským bordelem pobíhají zmatení Korejci, kteří nejsou zas tak zvyklí, ale zůstavají. Pro Čecha jsou jak z jiného vesmíru. Nadšení, ochotní, skromní a nekradou. Neuvěřitelné. A to ať už se jedná o krásnou Soon, která se o nás celou dobu stará, nebo taxikáře, který nás odvezl přes půlku města za 60 korun.
Je ráno. Poslední obětí se Soon a letadlo se odlepuje od země. Z okýnka vidím ještě pár hornatých ostrůvků roztroušených ve žlutém moři a pak už jen mraky. Korea je bezpečná Asie – pěkný památky, supr příroda, výborná kuchyně, příjemní Korejci a málo turistů.… Ideální příležitost, jak vyzkoušet Asii a neskončit na kapačkách, obraná o poslední cent někde uprostřed ničeho. Ideální příležitost prodloužit si léto, alespoň o jeden tejden. Ideální exotika pro zhýčkanou a rozmazlenou Pražačku.
