Na Hradě jsem pracovala měsíc a půl. Bylo to hodně intenzivní. Díky bohu se mi podařilo najít práci ještě ve zkušebce. Jinak bych teď nejspíš žrala uklidňující léky v Bohnicích.
Začlo to všechno tak ideálně. Pohovor byl příjemný a můj budoucí šéf na mě působil jako milý stařík. Zažvatlala jsem na něj něco málo francouzsky a něco víc anglicky a práci měla v kapse. Můj předchozí šéf se se mnou rozešel na dohodu – jásala jsem. Nastoupila jsem do práce, podepsala smlouvu. A první den nastal.
Přišla jsem do kanceláře a dostala stůl zavalenej papírama. Předchozí asistentka mi jen sdělila, kde co je.
- Na zaučení není čas. Musíš se poradit s druhou asistentkou. Ja ti případně pomůžu.-
A odešla. A přišel ten milý stařík. Začlo dusno. Ale říkala jsem si - v klidu, to zvládneš. První den se se mnou rozloučil se slovy, že je fajn, že jsem se ani nerozbrečela. Podívala jsem se na něj trochu vyděšeně. PROČ BYCH SAKRA MĚLA BREČET?!
Brzy jsem to zjistila. Všechno jsem se učila za pochodu. První seřev nastal, když jsem během pěti vteřin nedokázala vytisknout webovou stránku na jeden papír.
- Máte u mě velký černý puntík, Kláro. –
Jdi do háje dědku, pomyslela jsem si, ale do skoku mi nebylo.
Nic jsem neuměla. Nic jsem nechápala. Bála se kohokoliv zeptat, poslouchala jak předchozí asisteka byla užásná. Jasně, Terezka je děsně užasná, jenom jsem půl dne opravovala její chyby a když jsem nějakou přehlídla – seřev.
Vlastně seřev. On nikdy neřval. Mluvil potichu. To byl občas problém, občas jsem ho vážně neslyšela. Ale zeptat se, co říkal? To jsem se neodvážila. Jeho výčitky mě drtily a nedokázala jsem mu vysvětlit, že holt českej ambasador v Kazachstánu není v kanceláři a na mobilu nemá signál. Jsem neschopná, jsem nula, Terezka byla lepší.
Do práce jsem chodila s naprostou nechutí, vyděšená, co zase dneska bude. Budu muset volat do turecký televize, kde neumějí anglicky? Kolik průvodních dopisů budu zase muset psát? Co když tam udělám překlep a nevšimnu si toho? Co když přijde nějaký fax dvakrát a já mu ho i dvakrát dám? Co když neseženu dostatečný počet senátorů na Jazz na hradě? Co když ten týpek z tý německý firmy bude zase na meetingu? Co když zapomenu připravit pití pro návštěvu? Kdo co pije? A co když dneska v knihovně nebudou mít ten jeho časák? Budu brečet na zachodě? Kolik panáků si dám, abych to všechno přežila? Bude ze mě alkoholik?
Všichni to o něm věděli. Všichni mě upřímně litovali. Ale to bylo tak všechno.
Druhá asistentka byla v práci jen, když on byl pryč. Já si narozdíl od ní vzít dovolenou nemohla.
Byla jsem jeho čtvrtá asistenka během jednoho roku. (Proč má vlastně osm lidí dvě asistentky, když v předchozí firmě byla jedna asistentka pro osmdesát lidí a ještě jen na poloviční uvázek?)
Ambasadoři s ním neradi jednali. I sám pan prezident jim doporučoval až radši komunikují s jeho zástupcem. Proč ho nevyrazil?
Všichni ho nenáviděli, házeli po mě soucitnýma pohledama a lezli mu do pr....e? Proboha proč?
Začla jsem být trochu drzá. Bylo mi doporučeno, ať si moc nevyskakuju, nebo mi strhne osobní ohodnocení. No príma, takže tady z tý almužny mi ještě pár tisíc seberou?
Práci jsem našla po měsící. Díky bohu. Položila mu na stůl výpověď, vrátila služební telefon a přenechala tu báječnou příležitost nějaké nové chudince. Hodně štěstí.
