Jehly

Běžím na poslední metro. Seběhnu schody na Muzeu, otočím hlavu a … Fotokabina, před ní sedí na zemi dvě dívky, uvnitř kabiny je třetí, závěs je zatažený. Není jí vidět do tváře, čouhají jen hubené nohy a na nich spočívá ruka. Po ní stéká pramínek krve. Není pochyb, co se tu odehrálo. Stačí se jen podívat na zem. Injekční stříkačky.

Letím dál, dosednu na sedačku. Teprve tam mi to docvakne. Je mi jich líto. Tenhle obrázek vídám docela často. Alespoň jednou týdně. Temný kout většinou ve vestibulu metra… Několik lidí, kteří příliš nevnímají realitu, ale ve špíně a hnusu si užívají sami sebe a svoje stavy.

Je tolik cest kudy jít, ale někdo si zvolí tuhle. Přemýšlím, proč jsem si jí taky nezvolila, není přece nic jednoduššího. Jasně mám úžasné přátele, slušnou práci, studuju vejšku… Ale dost často se mi cítím určité prázdno. A dovedu si představit, čím by se tohle prázdno dalo vyplnit.

Práce je sice fajn, ale někdy si říkám za čím se to vlastně ženu. Peněz nikdy není dost, vždycky potřebuju víc a víc… Exkluzivnějších, znakovějších, krásnějších, kvalitnějších…. věcí.

Škola, jedna z nejprestižnějších u nás. Měla bych být štěstím bez sebe, že tam patřím. Ale nejsem. Ne všichni vyučující mi dovedou něco dát. Málokterý mě nutí přemýšlet. Pořád je to ten samý systém. Napiš seminárku, slož zkoušku. Hlavně nevybočuj ze systému – jistě prověřenému lety.

Možná jediné, co jak takž dává smysl jsou ty vztahy. Rodiče, přátelé… Ale některé investice do vztahů nebývají úplně to nejlepší. Jistě člověk rád podlehne počátečnímu nadšení a pak je velmi rychle vyveden z omylu…. A příště - ze strachu - už radši ničemu nepodléhá.

Tak jsem vylezla z metra, šla domů a myslela na ty holky, na tu krev stékající po ruce a na ty jehly na zemi. Stačilo by málo, vypláchnout mozek. Zapomenout, zaplnit to prázdno, které se někdy zvětšuje, někdy zmenšuje, ale pořád tam někde straší. Zbývá jen doufat, že přijdu na to, proč se tady motám. Měla bych se modlit, abych o tu naději nepřišla. Abych bojovala za těch pár vteřin, který si přeji zastavit a nikdy se z nich nevymanit – není jich mnoho. Jestli těch pár krásných okamžiků v životě nasbírám nebudu brát do ruky jehlu a s ironickým úsměvem koukat na ty, co spěchají na poslední metro.