Jak jsem si hrála na Sex ve městě, aneb v Palladiu vám nedaj napít

Tak jsem se rozhodla, že budu jako v Sexu ve městě, stejně mi to v diskuzích mlátí o hlavu kde kdo. Slepice ze Sexu – inu proč ne.

Tudíž jsem přemluvila kamarádku, která zbožňuje Vojtu Dyka a vyrazily jsme na narozeninový večírek Elle. Pozvánka slibovala přímo úchvatný večer….

VSTUP ZDARMA PRO VŠECHNY! Čeká na vás nezapomenutelný narozeninový večer v režii časopisu ELLE! 

Moderují Vojta Dyk a Jakub Prachař

• 25% SLEVY
• WELCOME DRINK
• DVĚ MÓDNÍ PŘEHLÍDKY – slavné herečky v roli modelek
• ZDARMA THAJSKÁ MASÁŽ NOHOU 
• 50% SLEVA NA OBČERSTVENÍ
• DJ's
• UBYTOVÁNÍ V HOTELU HILTON

Už předem mi bylo jasné, že welcome drink bude ucmrdnuté šampaňské v plastovém čemsi – co připomíná nálevku na moč, že na thajskou masáž bude fronta až na půdu a že to ubytování se mě asi netýká… Ale přesto, tak nějak jsem doufala, že to bude zábava…

V Palladiu (obrovském nákupním centru v centru Prahu) jsme se objevily v osm, dle očekávání, jsme dostaly asi deci šampaňského v nálevce na moč. Vědět, že tohle bylo na další čtyři hodiny mé poslední pití, bejvala bych jim ukradla celou flašku.V půl devatý jsme už netrpělivě stepovaly u mola, snad to do deviti začně.

Začlo to ve třičtvrtě na deset – myslela jsem, že omdlím. Všude lidi, lidi, lidi, tisíce lidí, vedro k zalknutí (že by v Palladiu nebyla klimatizace?) Nemožnost dostat se k nějakému baru v okolí, což je dost zvláštní, vzhledem k tomu, že jich je tam asi sto padesát. Během té hodinky jsem si též stihla uvědomit, že lidé v diskuzích mají  pravdu, jsem slepice (napadaly mě i horší výrazy), neboť někdo, kdo dá přednost vyhublejm modelkám před pokecem s kámošema v oblíbené pizzerii by opravdu zasloužil pár facek. Tak jsem tam stála, čekala, kdy omdlim, v duchu proklínala všechny ty obtloustlé báby, co se o mě otíraly a zuřila při pohledu na toho třímetrového fotografa, který se nacpal přede mě.

Po hodině ta velkolepá trachtace skončila. Jupí, hurá k  baru. A když Sex ve městě – tak jedině cosmopolitan ...Nápad dát si cosmopolitan měl evidentně celý ten hrozen, co tam okouzleně koukal na éterické róby s ještě éteričtějšími modelkami. Takže jsme se vydaly k tomu nejvíce molu vzdálenému podniku a sedly si k baru. Ale ouha, bylo nám sděleno, že teda fakt nestíhají (bylo obsazeno asi pět stolů) a že si máme sednout ke stolu. Ke stolu? Neměli by to na baru blíž. Kde jsou všechny ty vábivé lahvičky s kouzelnými nápoji na dosah ruky? Trošec vytočené jsme se tedy zvedly a přesunuly se ke stolu. Čekáme, čekáme a kdybych znovu nedošla na bar a nezeptala, jestli nás tedy někdo přijde obsloužit, čekáme tam dodnes.

- Slečno my zavíráme, tady vás už nikdo neobslouží.-

Myslela že po tom metroušovi za barem skočim, uškritim ho a na jeho počest vypiju všechny ty lahve co tam má. Ale ovládla jsem se – jsem přece inteligentní bytost, která umí ovládat své pudy. Škoda.

Už po čtyřech jsem se přišouraly zpátky do víru dění a dožadovaly se cosmopolitanu v další vystajlované kavárně.

-         Jste VIP? No tak to máte smolíka. –

Tudíž nám nezbylo než se připlazit k tomu poslednímu otevřenému baru, který se tam vyskytoval a kde se vznášelo jakési bloňďaté koště. Inu otázala jsem se koštěte, jestli by nám nenalilo.

-         To musíte mít trpělivost. – Zašvitořilo to děvče a odhopkalo na druhou stranu pultu.

Trpělivost nám došla po deseti minutách. Úplně vysílené jsme si sedly na eskalátor, který nás posléze vykopnul na náměstí Republiky. S vypětím všech sil jsme došmajdaly k nedaleké kavárně, kde bylo na pár metrech čtverečních stejnej počet lidí jako v obchodním centru. Podívala jsem se nešťastně na kamarádku. Má cenu to zkoušet? Náš cosmpolitan jsme dostaly za tři minuty. Měla jsem chuť dát tomu týpkovi za barem pusu.

Nad tím nápojem jsem usoudila, že Vojta dyk a Jakub Prachař jsou vtipní. Že Jitka Čvančarová i Iva Frühligová jsou mega nádherný. Že to mrkání krásné černošky – modelky mým směrem bylo milé a osvěžující. A že je prímá vidět šaty předních českých navrhářek. Přesto jdu příště za Vojtou, Kubou, Jitkou a Ivou na koncert, nebo do divadla. Že Elle si stejně nezačnu kupovat. Že na šatičky se kouknu na internetu. Že se nedá věřit věcem zadarmo. A že si Praha může hrát na Manhattan. Může se stokrát tvářit luxusně a namyšleně, stejně z toho vždycky jen vyjde upatlanej večírek, kde ceny připomínaj drahotu a personál zmalované řeznické psy. Jsem slepice. Příště jdu do pizzérky.