"Incredible masala"

- To je vaše první cesta do Indie? – Zeptal se pikolík, co mi na Ruzyni dával palubovku. Kývla jsem. – Tak doufám, že se vám tam bude líbit. Indii budete buď milovat, nebo nenávidět. Já už tam byl pětkrát. – Utrousil.

Vzpomněla jsem si na něj, když jsem stála v šest hodin ráno ve frontě. Agra. Agra je město, kde je Taj Mahal, taky Baby Taj, nebo Agra Fort a mnoho dalších šidítek, který cucaj z cizinců rupie. Cizinci tu jdou na dračku především.

- Tak co, tak co, pojedete se mnou dneska do Fathepur Sikri? - prudí náš včerejší taxikář už u snídaně. Nechápu, jak se dostal, až do hotelu. – Hele, my se chceme v klidu najíst a do Fathepur Sikri pojedem… Ale bez tebe. –

Před hotelem se strhla rvačka. Náš nový (levnější) taxikář odjel, protože ho vyštípal ten včerejší. Ten, co je drzej jak opice a při snídani mi vlezl skoro i do konvičky s čajem.

Čas od času propadám pocitu, že to tady všichni jenom hodně dobře hrajou. Ten řev, ten bordel i ty podvody a mafiánský války. Že cizinci tu Indii takovouhle chtějí mít a tak Indové předstírají „incredible India“. A pak zajdou za roh a jsou zase „normální“. Směšný. Ale stejně nemůžu uvěřit, že jsem jen nějakých osm hodin cesty letadlem od Prahy. Musela jsem se raketou přemístit minimálně na jupiter. Není přece možný, že s těmahle lidma žiju na tý jedný kulatý zemi.

V patách nám jde včerejší prudil a něco haleká. My hledáme toho ustrašenýho joudelína, který má naši zálohu. V tourist office se strhla bitka č. 2. Prudící taxikář nakonec dostal pár rupií a při odchodu vykřikuje něco nasranýho. Vyděšenej řidič nás odváží do Fathepur Sikri. Do města, který Indové postavili, aby ho v zápětí opustili, protože v něm není voda. Je to tam nádherný a červený.

Taj Mahal je prý po ránu růžovej. Zatím jen čekám v davu turistů. Mám rýmu i když je tu vedro jak v blázinci. Mám taky čas přemýšlet nad tím, jestli Indii miluju nebo nenávidím.

Těžko se zorientovat v tom, co Indie je. Je pokaždé jiná, ale pořád svá a dost přesvědčivá. Během těch několika tejdnů jsem objela pár míst a nejvíc fascinující na nich je, že byly pokaždý jiný - indickym způsobem. Ve všech byl stejnej bugr, ve všech byla uchvacující památka. Bugr a památka leží v těsné blízkosti a symbióze a člověk si říká, proboha jak to tady vzniklo. Jak to, že zatímco v dobách, kdy jsme my stavěli nějaký trapný rotundy, tady sochali chrámy se soškama z kamasutry? Jakto, že zatímco my si dáváme k vánocům nový ipady,  tak oni nemají ani na boty? Jak je to možný, že po ulicích běhaj děti v roztrhanym hadru na podlahu, když polovina oblečení, co mám na sobě, pochází z Indie?

Taxikáři, rikšáci a vůbec řidiči mě občas vytáčej do nepříčetnosti. Jeden mě obral už na letišti v Dillí a další rozpoutává mafiánský války v Agře. Tohle není úplně košer jednání… Ale…Možná že bratr taxikáře mafiána sedí někde v továrně a šije šatičky, který já si pak koupim za pár stovek v  háemku. Možná tam sedí dvacet hodin denně, možná si vydělá tak dva dolary a možná mu ještě nebylo ani třináct. A je šťastnej, že má práci. Kdo koho  vlastně vodírá?

Mohla jsem si přečíst tisíc článků, chodit na sto padesát přednášek a dlouze si povídat se všemi cestovateli světa. Ale tohle všechno, ty podvůdky, mafiánský války, ty lidi, co nemaj na šatičky, i když je ušijou, i ty chrámy, který se tyčej vedle skládek, to je zkrátka indická masala. Masala, ze který mi jde hlava kolem dokola. Která je dost silná, ale taky dost lahodná. Jen si musim zvyknout.

Do růžova vyspinkanej Taj Mahal se návštěvníkům předvede až za půl hodiny a já si pořád nejsem jistá svým pár dní čerstvym vztahem. Brána se pomalu otevírá, stoupám si do fronty pro ženy a vypínám mozek. Za pár chvil uvidim slavný památník lásky. Jasně, o kus dál stojí Ind po kolena v bahně.