Nenávidím dny, jako je tenhle… Nic mě nečeká. Ráno vstanu, půjdu do práce, v pět domů, zapnu bednu, otevřu knížku.... Nic, co by mě překvapilo.
Potkala jsem ho oblíbený kavárně. Vždycky se mi líbil a dneska si všimnul mě. Dal mi kytku. Pila jsem. Na jeho účet.
Často ležím v posteli a hraju hry, miluju zvlášť tu na kdyby. Dělám chyby, špatně se rozhoduju, riskuju. Většinou všechno prohraju, občas vyhraju milión. Vždycky se klepu strachy.
Byl fakt okouzlující. Mám ráda ty momenty, kdy se s někým seznámíte a je to ono. Máte si co říct, prokecáte spolu celej večer, nemusíte nic a můžete všechno. Mívám z takovejhlech věcí zamotanou hlavu.
Kdybych poslouchala rodiče a nerozeběhla se po tom štěrku, nemusela jsem mít dneska jizvu na koleni.
Kdybych poslouchala rodiče a nezačala hrát divadlo, ochudila bych se …. skoro o všechno.
Kdybych dala na svůj strach a nejezdila jako to největší zamilovaný koště přes půl republiky, nemusela jsem ronit krokodýlí slzy a vršit okolo sebe kapesníky.
Kdybych dala na svůj strach a nešla bych si drze pro polibek, nikdy bych se nestala múzou.
Kdybych neodcházela z první práce, nemusela jsem se trápit v té druhé.
Kdybych se netrápila v té druhé, nenašla bych tu třetí.
Přespal u mě. Nespali jsme spolu a bylo to úúúúúžasný, prostě nádhera. Je to zvláštní, jak v takovym drobnym okamžiku může být taková síla. Přitom nešlo o sex. Je to fakt divný. Sex je přece to hlavní, nebo ne?
Žiju nahodile, neplánuju žadný velký věci. Nemyslím pět let dopředu, myslím maximálně tejden dopředu. Mám jen pár snů, třeba se splní. Nebo ne. Splní se jiné, o kterých teď nevím.
Pak se už neozval.
Mám ráda svoje špatný rozhodnutí, za každým z nich stála touha něco změnit, užít si. Cítit každou vteřinu, myslet přítomností. Ty následky jsou někdy krušné. Často to za to ani nestojí… Ale jak jsem mohla vědět, že to dopadne zrovna takhle? Takhle blbě.
