Viktor byl velmi žárlivý, a držel ke všemu ještě v ruce pistoli. Byl to Glock 19, bojová zbraň, kompakt, tak akorát do dlaně. Svíral ho ve střeleckém postoji a mířil přesně tak, jak se za léta tréninku naučil.
Ve vzdálenosti 25 metrů před sebou viděl tvář, kterou tak dlouho nesnášel. Byl to obličej manželčina milence. Jeho vlasy, uši, ústa, nos a oči. Přesně mezi oči zacílil mušku. Pak s pomstychtivou rozkoší stiskl spoušť a nastřílel mu do hlavy všech 15 kulek.
„Jseš rozhozenej,“ zakřičel trenér, „držíš to jako prase kost!“
Když k němu dojel terč, musel dát trenérovi za pravdu. Výsledek 122 bodů byl na jeho poměry ubohý. V průměru míval nějakých 135 bodů. S jeho pistolí se snad ani víc nastřílet nedalo. Ale na Glocka by nedal dopustit. Když někam jel, měl ho připraveného v podpaždí. Když se pak vracel, byl celý napjatý. Kdyby svou manželku nachytal, asi by se neudržel.
„Dáš si ještě jednu sérii?“ zeptal se trenér.
Nerozhodně se zahleděl na terč. Nebavilo ho to už tak jako dřív. Zásahy byly rozeseté po papíru, jako kdyby měl roztroušenou sklerózu. Cítil se ostatně nějak špatně. Nedokázal se soustředit a byl myšlenkami jinde. Po léta byl hrdý na svůj zbrojní průkaz. Zakládal si na něm. A najednou stačilo jedno chybné rozhodnutí, jeden zkrat, aby si připadal jako ubožák.
„Kam to jdeš?" zeptal se Valérie minulý týden.
Načapal ji v šatech, které nikdy neviděl. Přijel od zubaře a ona ho podle toho, jak se zatvářila, nečekala. Děti byly ve škole a Víktor na ni dostal chuť. Bylo vidět, že se někam chystá...
„Jen jsem si odskočila z práce,“ vzdychla.
„To tam jdeš takhle?!“
Představoval si, že jede za svým milencem. V těch šatech a tak načesaná. To ho na tom vzrušilo vůbec nejvíc. Průsvitné letní šaty, s hlubokým výstřihem, těsně nad kolena. Když se sehnula pro kabelku, vyhrnul jí spodek látky. Penis měl vzrušený jako už dlouho ne.
„Ne, spěchám,“ řekla.
To odmítnutí ho bodlo přímo do srdce. Potom, co začala jezdit na vejšku, jako kdyby se změnila. Stouplo jí to do hlavy. Neměla už na nic jiného čas. Neplnila si manželské povinnosti. Zase mu tím jen unikala. Probudilo to v něm démona, kterého míval už pod kontrolou. Nestýká se s milencem?! Když se pak vrátila, schválně si k šatům, které pověsila do skříně, tajně přičichl. Cítil z nich podivný pach. Pach cizího chlapa.
Žárlivost ho doslova rozežírala. Vydržel to dva dny a pak si vzal dovolenou. Jel autem do Prahy, věděl přesně, kam má jít. Našel si jeho údaje přes živnosťák na internetu, dokonce i fotku, novinář na volné noze. Měl strach, bál se, ale už nemohl couvnout. Připadal by si jako slaboch. Zazvonil u dveří s jeho jménem. Cítil, jak ho v pouzdru tíží Glock 19. „Zkuste to dole v baru,“ usmála se nějaká stará rachejtle.
Neochotně zamířil do sklepního baru. Vyžilý svalovec, pokérovaný od hlavy až k patě, postával za pultem. „Co si dáte, pane? Já jsem Kouč!“ řekl, aniž by se ho kdo na něco ptal.
Objednal si kolu a prohlížel si hosty. Nikde ho neviděl, aspoň si to myslel, než po asi pěti minutách zpozorněl. To nemůže být on! Jakýsi vychrtlý stín, opilec, se zvedl od stolu u okna. Vypadal jako Klekí-petra. Ten bílý otec Vinnetoua, těsně před smrtí. Stůl byl pocintaný, plný loužiček, s nedopalky v popelníku a vypitým půllitrem piva.
Prošel kolem baru a zamířil na WC. Teprve teď Viktorovi došlo, že tahle troska je jeho terč. Mimovolně zamířil za ním. Vůbec nevěděl, co udělá. Chtěl to asi jen rychle skončit. Zastihl ho u mušle. Vytáhl svou zbraň. Před sebou viděl tvář, kterou tak dlouho nesnášel. Byl to obličej manželčina milence. Přesně mezi jeho oči zacílil mušku.
„Puf! Puf! Puf!“ udělal, jako kdyby střílel.
Pak se obrátil a vypadl pryč. Stále ho měl před očima, jak s sebou trhl, když tasil, jeho vodnaté oči, pytle pod očima, vrásky na čele, zežloutlou kůži, předčasně zešedivělé vlasy. Ten muž vypadal tak uboze, když si uvědomil, že si pomočil kalhoty.
Viktorovi se od té doby zhroutil svět. Celých patnáct let se musel vyrovnávat s tím, že ho Valérie podváděla. Mail, který dostala, znal zpaměti. Uměl by odříkat slovo od slova. Žárlil, že jí někdo vyznal lásku tak, jak by to sám nedokázal. Jeho soupeř byl v jeho očích obr. Motivoval ho, porovnával se s ním, díky němu vyrostl. Vydělával prachy, staral se o děti. A pak zjistil, že jeho boj je pouhá iluze.
„Ne, už ne,“ řekl trenérovi, „končím.“
Nevěděl, co chce dělat. Ale střelba ho už nebavila. Otevřel odřenou koženou brašnu na pistoli. Vytáhl ze zbraně zásobník, rozložil ji na součástky a uložil ji do brašny, jako kdyby se z ní stalo něco nepotřebného, jako znesvěcená relikvie, jako jeho erekce...
Rozhodl se pořídit si rybářský lístek a chodit na ryby.
26. kapitola z knihy Otcovství
