Workoholik, co se přepracoval

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Když se Pavel pozdě večer zvedl od počítače, zjistil, že má znehybnělý prostředník pravé ruky. Byl to prst, kterým psal celé dny na klávesnici, pohyboval jím po touchpadu, jezdil s ním po displeji tabletu i smartfonu. Celá paže mu zůstala v ochrnutí předpažená a prostředník se mu tyčil, jako kdyby chtěl někoho vyfakovat.

Projela jím nehezká bolest. Snažil se prst srovnat, zacvičit si dlaní, ale příliš ho to bolelo. Už delší čas pozoroval, že ho v prstech brní, ale že to dopadne takhle, to by nečekal. Stál v kanceláři, měl zvednutou paži se vztyčeným prostředníkem a nevěděl si rady. Když mu bylo nejhůř, zavolal vždycky své mamce. 

Zdravou rukou zvedl mobil. "Mami, můžeš sem ihned příjet? Na nic se mě neptej a prosím tě přijeď!"

Ostatně neměl ani komu jinému už zavolat. Blížily se Vánoce a on zůstal jako kůl v plotě. Seděl od rána do večera v práci a s nikým se nestýkal. Marta se přestěhovala k Saše a chodila z práce dřív. Bydlel sám a příliš se do svého pronájmu netěšil.

"Ježíšimarjá, co se ti stalo?" řekla mamka, když ho uviděla.

Tvářila se stejně, jako když se v dětství popálil. Dloubal se v nose a ona mu řekla, že jestli to bude dělat, že mu to zůstane. Aby se potrestal, šel a dotkl se horké plotýnky na sporáku. Netušil, že ho to bude tak pálit, ale byl rád, že mu prst napuchl. "Asi mi to už zůstane!" řekl a pokusil se sám sobě zasmát.

Mamka ho chytila za vztyčený prst. "Co do něj píchnout špendlíkem, myslíš, že by to pomohlo?"

Pavel vykřikl bolestí a ona ho ukonejšila. Naložila ho i s jeho prstem do auta a odvezla ho na pohotovost. V čekárně vzbudil pozornost a udivené kradmé pohledy. Pan doktor se usmál: "Člověče, co jste dělal? To vypadá na syndrom karpálního tunelu..."

Vysvětlil mu, že to má z počítače. Až příliš často používá jen jeden prst, protože neumí psát všemi deseti. Teď už si dá jistě pozor. Jen ať ho, kruci, toho co nejdřív zbaví!

Pavel dostal obstřik a nějaké léky na předpis. "Pár dní buďte v klidu," řekl mu doktor s úsměvem, "až to povolí, zacvičte si. Hlavně žádné notbůky, mobily a tablety!"

Pavel vyšel z nemocnice se vztyčenou paží. Mamka ho chtěla odvézt, ale rozhodl se jet městskou. Nevěděl, kam by měl jít. Do kanceláře nemohl a do pronájmu se mu nechtělo. Všude na něj číhal počítač, práce a další chromé končetiny. Úplně se mu převrátil život. Bez práce si připadal jako bludný Holanďan.  

Vylezl z tramvaje, kde se na něj všichni koukali. Neuměl si ani označit jízdenku, navíc jednou rukou to šlo špatně. Přitom si uvědomil, že městskou už léta nejel a že lidé jsou pořád stejní. Dělají, že se na vás nekoukají, ale přitom vás skrytě hodnotí.

"Pardon!" řekl mu cestující, který mu vrazil do prstu.

Nejradši by se někam propadl. Domů se mu nechtělo a když šel kolem pubu, kam dřív chodil s Martinou, zašel dovnitř. Pozdě večer tam sedělo dost lidí, ale na baru bylo volno. Vylezl na stoličku a jeho vystrčený prst přilákal barmanku.

"Co si dáte?" zeptala se.

Objednal si a snažil se zkrotit zchromlou ruku. Vypadalo to asi divně, jak tady tak seděl a paži měl nahoru. Možná si mysleli, že je nějaký provokatér. Všiml se útrpných pohledů. Kdyby se ho zeptali, co se mu stalo, rád by jim to vysvětlil.

"To mám z přepracování," navazoval rozhovor.

Nikdo z nich si ho nevšímal, občas se ozval smích, zatímco barmanka před něj postavila kapitána Morgana. Vypil ho a rozhlédl se po baru. Asi mu už ujel vlak, pomyslel si. Byly časy, kdy by to tady roztočil. Měl na sobě oblek z anglické látky a hedvábnou kravatu. Každá by ho chtěla, kdyby neměl ten defekt. Stačí, když se trochu vymykáte, a už jste pro ně neviditelný. Nechtějí se s vámi zabývat, protože by museli myslet, což je pro ně příliš velký luxus.  

Vlastně všichni jsme neviditelní. Možná proto tak pracoval, aby na to nemusel myslet, že je sám. Chtěl všechny trumfnout. Měl výnosnou firmu, žlutý kabriolet a plno hezkých obleků. Jeho holka od něj utekla, jeho matka mu nerozuměla. Pro lidi byl úplný vzduch. Nebyl pro ně nic víc než pozér, manekýn, který se předvádí. Hochštapler, co se rád povyšuje. Prostě jen takový obyčejný pseudochlap…

Pak vstal a když odcházel, ukázal všem ještě vztyčený prostředníček.

37. kapitola z románu Pseudochlap