Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Emilka si ve svém věku s baťůžkem na klíně ve vagónovém kupé začala připadat osaměle. Ale pak, když vlak zastavil na malé zastávce v polích, rozhodla se ve vteřině, vystoupila z vagónu a zatímco průvodčí už zapískal, vagónové dveře se za ní zavřely. Slunce jí zasvítilo do očí a vůně květnové venkovské přírody ji oblažila. Netušila, proč vystoupila právě tady, ale ta zastávka v polích, když vlak odjel, byla tichá a zapadlá jako její srdce ukryté v hrudi.
Přesně to jsem potřebovala! pomyslela si. Být na cestě, on the road, tak jako Jack Kerouac. Kdy naposledy jsem jela vlakem? Takhle naslepo jako dneska, když jsem se k tomu konečně odvážila? Ve dvaceti letech jsem jezdila se svým mužem. S tím, jehož jméno nesmíme vyslovit. Tenkrát ještě nebyl Karel na světě. Pamatuju se, jak jsme naskočili na vlak a pak jeli tam, kam se nám zachtělo. Hlavně být na cestě, kde nejsou lidi a kde si vystačíme jen sami dva.
„V sobotu pojedu na chalupu,“ řekla Kájovi, „nechceš se mnou? Můžeme si něco ogrilovat.“
„Mamko, budu s Martou.“
Rozhlédla se po opuštěné zastávce. V mládí by neváhala, kterým směrem se má vydat. Šla by přímo za nosem. Tam, kde je zelená louka, potok, lesy, stráně, luční květiny. Po cestě, kudy určitě nejezdí stádo cyklistů navlečených do dresů. Kde potká možná tak vysokou zvěř, která se popásá na mýtině. Takhle chodili s mužem, proti proudu lidí, který se rekreoval masově. Vyhýbali se osadám, chatám a chalupám, nořili se do lesa jako osamělí poutníci.
Ale teď se cítí být zranitelná. Raději vytáhla mobil a dívá se, kudy by se dalo jít. Díky navigaci se cítí bezpečněji. Udělá si výšlap na malý sopečný kopec. Je to pět kilometrů, to musí zvládnout i dnes, i když není zvyklá chodit. Věčné ježdění autem musí být někde poznat. Člověk málem zapomene, na co vlastně ty nohy má. „Ty máš ale páru!“ řekl jí ten, jehož jméno nesmíme vyslovit.
Třicet let se snažila zapomenout. Když si ho vzala, koupili si chatu a pak tam jezdila s malým Kájou. Výhled na České středohoří jí přirostl k srdci. Její radost kalily pouze kyselé deště, které ničily lesy. Uhelné elektrárny na severu spalovaly špatné uhlí. Jizerské hory postihla kalamita. Jehličnany vyhynuly a hory vypadaly zpustle.
Možná proto se zaměřila na klimatologii. Nejdřív předpovídala počasí, ale pak si uvědomila, že lidstvo drancuje přírodu. Našla si místo na odboru klimatologie. Ještě s malým synem studovala Karlovu univerzitu a jezdila na různé stáže. Po revoluci se zaměřila na snižování skleníkových plynů. Stát musel odsiření konečně vyřešit.
„Globální oteplování je realita!“ tvrdila na konferencích, kde později přednášela.
„Mami, proč musím mít tu šálu?“
„Protože je chladno, Kájo.“
„Ale vždyť dochází k oteplování,“ řekl Kája, který se neklidně ošíval ve vlněné šále.
Změny klimatu byly viditelné. Stačilo se rozhlédnout po kraji, po kterém teď jde. Přestože je jaro, je úmorné sucho, zvlášť na polích, ale i v lese je suchá hrabanka. Letošní srážky jsou od zimy slabé. Slunce svítí od jara, jako kdyby byl červenec. Tradiční vůni květů už dávno přebily různé pylové alergeny. Po celém středohoří se táhnou žlutá pole řepky olejné a seschlé sazenice kukuřice. Krajina je vyprahlá jako troud, jako kdyby pro ni nebylo záchrany.
Kde jsou ty časy, kdy putovali v dešti. Tenisky měli od bláta a přes záda igelitovou pláštěnku. Nedbali na to, jak vypadají, důležitější bylo, jací oba jsou. Jak se mají rádi. Jestli si umějí pomoct, jestli si důvěřují, jestli se navzájem podporují. „Jednou postavím přehradu,“ řekl jí ten, jehož jméno nesmíme vyslovit.
Tehdy se ještě stavěly přehrady. Bylo potřeba zkrotit živel, který se každé jaro rozléval po krajině.
Byla na něj tak pyšná! Ale pak si našel jinou. Právě na té stavbě. Ona měla Káju ještě ve svém bříšku. Když ho porodila, řekl, že od ní odchází, že pojede do zahraničí. Že to s žádnou jinou nemá nic společného. Že jí bude platit na kluka.
„Ty jsi karikatura muže!“
Pak už byla na všechno sama. Kyselé slzy vystřídala vyprahlost, její tělo se podobalo české krajině. Připomínalo rozpraskanou zeminu, plnou prachu a pylových alergenů. Její srdce bylo podobně bezútěšné. Scházela do údolí a měla velkou žízeň...
Když došla do vesnice, zahlédla nádražní hospodu. Vešla dovnitř a řekla si o jedno pivo, které vypila na ex.
12. kapitola z románu Pseudochlap
