Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...

Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení. Mám rád kriminálky a proto oceňuji, že posledních deset let u nás vzniká něco, co je v záplavě umělých blbin reálné a pravdivé. Nevím, jaký má názor pan Veselovský, ale svými dotazy, kterými častoval svého hosta, spíš dokázal, že ten seriál si ani předem nenastudoval.

Nevidím mu do duše, ale jeho ležérnost vypadá, že je přímo závislá na tom, co pan moderátor vyznává. Aktuálně.cz slouží všem možným modním myšlenkám a je s podivem, že si pozvalo zástupce úplně opačného světa. Jde trochu o paradox, mimořádný seriál ČT, který vznikl ještě v době, kdy vznikat mohl. Kdyby se nestal vlajkovou lodí domácí tvorby, byl by dnes snadno odstranitelný. Tolik testosteronu, který na oddělení vražd stříká, je přece vrchol toxicity!

Sranda je, že vše reálné začíná být dnes toxické. Může J. Mareš za to, že vraždy jsou těžká váha, kterou snesou je málokteří otrlí chlapi, že se tam květinky nevyskytují? Ukazuje, co zná, ale nějaký amatér, který neviděl ani poslední díl, než se začal tázat, mu klade otázky typu, proč tam není víc žen nebo proč se mluví nekorektně? To je potíž autenticity, že říká, jaký svět reálně je. Jenomže ideologie chce vysněný blud, de facto svět zdání a vylhanosti, proto se to tak tříská.

Když se nehodí pravda, prostě ji přehlídneme. To je nejtypičtější rys, kterým se vyznačuje každá ideologie. Je úplně jedno, jestli na faleš narazíme v komunismu nebo v progresivismu, atmosféra zdání je stále tatáž, prosáklá angažovaností a oportunismem, stále tytéž formy pózy a přetvářky. Pan Veselovský je dle mého pokrytec, jelikož pěje píseň těch, kdo mu dávají na chleba. Nad pravdu se okázale povyšuje, jako kdyby jeho lež byla asi něco voňavějšího.   

Jsou to vlastně takoví duševní invalidé. Přimkli se k módě, novým trendům, aby uspěli, ale jejich obzor zakrněl. Ono stačí opakovat stále dokola, jak je ve společnosti plno chudáčků, zatímco pofidérní většina je utlačuje, kudy chodí. Tady se už dávno válčí proti mužům; jen by si to měli všichni přiznat. A pak muži, co vyšetřovali vraždy, napíšou detektivku, která si nebere servítky. Která působí jako zjevení, protože je dnes běžné, že v krimi je plno majorek a zjemnělých chlapců, co objasňují i ty nejbrutálnější vraždy.

Taková vylhanost probíhá už dvacet let. Většina lidí zkonformněla a ani se nad tím nepozastaví. Realita sice nějak přežívá, ale v médiích se už o ní nemluví - je to tabu. Ano, občas se i na vraždy dostane žena, která má odolný žaludek. Ale funguje podle pravidel, která definuje zločin a ten se neptá, zdali to zvládá. Anebo vykonává operativu zaměřenou na empatické vytěžení důkazů. Každý tým potřebuje určité typy, kolektiv sám si určí, jaké potřebuje pohlaví.  

Dnešní idealizace žen je atentátem na kvalitu. Nejlíp je to vidět v umění, jak rychle upadá. Když nová nositelka Státní ceny za literaturu si stýská, že je teprve třetí žena, je to frapantní. To, že ji zvolilo pět žen a dva zženštilci v úsměvné porotě, raději nezmiňuje. Psát o nastudovaných tématech, kde neriskujete sami sebe, je falešný kalkul, protože nevyjadřuje nic, co by dnešek přesáhlo: Ale hlavně že bojujete proti mužské toxicitě a vytváříte vylhaný svět plný neživotných hrdinek...

Ukázka z knihy Deník spisovatele