Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá L. Bartošová na Aktuálně.cz nepokusila o esej, tedy o útvar, na který bychom měli mít přece jen určité nároky. V rámci filmu o Barbie se vyznala ze svých útrap, kterými prošla, když si na školní lavici položila růžový penál a celý svět si ji zařadil, kam nechtěla, poněvadž od útlého dětství nesnášela svou krásu.
Každý, kdo sleduje média, tento příběh už dopodrobna zná: L. Bartošová v tom není sama - je jen ještě víc vidět než ostatní, které vytrpěly v dětství strašné trauma, protože jsou ženy. Nebýt ženy, jistě by dnes byly už dávno ve vládě, na ministerstvu nebo v kosmickém programu. Jenže si je okolí zařadilo jako fešné květinky, což bylo pro ně neštěstí. Dostaly se jen do televize, kde je vídaly milióny lidí, což je traumatizovalo, jelikož svou krásu přece z duše nesnášejí.
Ten text je tak jajánkovský, že nemá s esejí moc společného. Ale nechtěně vystihuje to, co dlouhodobě kritizuji. Prázdnotu, která se tváří, jako že má nepopiratelné právo být vidět. Celý život mi ubližovali, teď se vám s tím svěřím, abych vás potrestala! Minimálně tím, jak vás tím umořím, dodávám jen tak na okraj. Právo na stížnost má dnes totiž každý a zkuste najít někoho, kdo nemá trauma. Každý trpěl, když mu zbořili bábovičku nebo když ho spolužáci trýznili.
Není kvalitativní rozdíl, když jde o pocity. Pocity staví na stejné brdo, kdy vás někdo majznul, zneužil nebo ponížil. Jde spíš o to, co s tím uděláte, to je proces dospívání. Má smysl si ještě v dospělosti stěžovat, nebo je lepší se s traumaty vyrovnat? Neříkalo se tomu náhodou dospělost, nejvyšší ctnost? Kdo vlastně určí, která křivda je větší, zdali šikana, rozvrat rodiny nebo dotěrný dotek?! Vážně jsme na světě, abychom se chlubili tím, co je podkladem pro osobnost?!
Vždycky si vzpomenu na L. Klímu, který kdesi napsal, že člověk má chtít vše, stejně žádostivě, pak na něj žádný bůh nemůže. Myšleno tak, že jedině, když chci dobré i zlé, jsem svobodný a tvořivý: Něco můžu dokázat, stát se vyspělým a snad i jedinečným. Jenže, když se rýpáte v křivdě (většinou jen v pocitové iluzi), zakuklíte se. Zůstanete housenkou, ačkoliv se váš motýl už rozletěl. Můžete mít líbivou tvářičku, ale to, co je uvnitř, neradno ani komentovat.
Tyhle ženské křivdy, které si berou veřejnost za rukojmí, jsou dnes velkým nevkusem. Není proti nim obrany, dokud se jim bude přikládat větší váha, než zasluhují. Můžeme s tím mít soucit, třeba i s Lindou Bartošovou, ale to je tak všechno. Nepřinese to nic dobrého, jen nápodobu; kolik dalších křivd, povětšinou domnělých, číhá v duších těch, co touží po uznání? Já bych se přimlouval za to, abychom se vrátili do světa, kde se uznávají lidé, co něco skutečně dokáží…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
