Utrápený kapitalista počítá útratu

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Jestliže máte obchodní schůzku, není vám příliš příjemné, že vás vyruší telefon vaší maminky. Jste bohužel zvyklý jí to brát téměř vždy, tak nějak samozřejmě, i kdyby z nebe padaly trakaře. Tak to prostě je, a i obchodní partneři musí chvíli počkat. Na jednání sice závisí vaše další podnikatelská budoucnost, ale jak se říká, krev není voda. „Promiňte,“ řekl Pavel své hezké klientce, „volá moje matka...“

Nebylo to nic důležitého, ale přesto ho to rozhodilo. Volání jeho mámy byla vždy samá katastrofa. Mimovolně to rozbouřilo hladinu adrenalinu v jeho krvi. Musel se napít sodovky, kterou měl před sebou. Nemohl se nechat právě teď rozladit. I přesto, že se mu stalo něco, co ho opravdu šokovalo. Když to mámě přijal, na displeji mobilu se objevil místo její fotky šotek pseudochlapa.

„Jste v pořádku?“ zeptala se klientka.

Přikývl, jako že je v klidu. Zatím šla schůzka jako po másle. Hned po obědě se vytasil s návrhem smlouvy. Samozřejmě, že jí to poslal do mailu, ale věděl, že ona poštu nečte. Na to byla příliš zaneprázdněná. Byla jednatelkou společnosti, kterou zdědila po svém otci. Vývoj a výroba zařízení do zdravotnictví. Nadměrná administrativní zátěž. Rozhodla se řešit některé služby outsourcingem.

„Nechám si to ještě projít hlavou,“ řekla s úsměvem, který byl přesně odstupňovaný situací. 

„Ušetříte milión za rok,“ řekl Pavel.

Právě na ten milión měl on sám zálusk. Pomohl by mu postavit se na nohy, dostat se do plusových čísel. Jeho zakázky šly od desíti k pěti. Rozhodl se odejít z úřadu a začít podnikat. Celý život o tom snil: Měl vizi, kterou chtěl naplnit. Půjčil si na to od maminky. To byl jeho jediný kapitál. Doufal, že jí to do dvou let splatí.

„A zvládneš to, Pájo?“ zeptala se.

Řekl jí přesně to, co vyprávěl klientce. Nabízel něco, co podnikatelům vytrhne trn z paty. Vy hledáte díru na trhu, já vám zařídím kancelář, o kterou se nebudete muset starat. Dostanete ji na klíč. Sjednám za vás úvěr, zpracuju rozvahu, zajistím dodavatele, budu vás chránit před státní šikanou. Postarám se o hygienu, bezpečáky, ekology, co bude třeba, mám na to odborníky. Vy potřebujete volné ruce. Nemusíte si dělat starosti se všemi papíry. Budete mít u mě svou kancelář. 

„Stačí malý paušál a ušetříte za nezodpovědné zaměstnance, co stojí ze všeho nejvíc,“ řekl přesvědčeně. 

„To zní jako pohádka!“ usmála se klientka.

Netušil, jestli to myslí vážně. Nebo se mu posmívá? Jako kdyby slyšel svou mámu. Nikdy si nebyl jistý, jestli ho vlastně chválí. Odmala chtěla, aby něco dokázal. Aby byl úspěšný. Ale když se na něco vrhl sám, ráda ho peskovala, že není dost opatrný. Pájo, dej pozor, Pájo, hlavně se nikde nenastydni. Na ten čundr nejezdi. Ta holka pro tebe není. Podívej se na ni, jak nehorázně se obléká!

Klientka si upravila svůj skvělý outfit. Byla přesně ten typ, který se mu velmi líbil. Měla dlouhé tmavé vlasy, vysoké inteligentní čelo a uhrančivé oči. Smyslná ústa a výbojnou bradu. Ještě výbojnější se mu zdálo být její poprsí. Šedý kostýmek její prsa obepínal velmi těsně. A její ruce si stále tak dráždivě hrály s kávovou lžičkou! 

„Vytvořím vám ideální kancelář,“ řekl vemlouvavě, „budu pro vás makat ve dne i v noci.“

„Takový Ferda pro všechno?“

Oba se zasmáli, jako kdyby to nebylo vůbec ponižující. Vždycky toužil dostat se na roveň těmto lidem.

„Máte mě k dispozici,“ řekl.

Sám cítil, že je ta věta dvojsmyslná. Že má sexuální podtext. Během celého jednání na to myslel. Jeho fantazie byla rozbouřená. Chtěl za ni žehlit všechny problémy, všechen marasmus, všechnu šikanu. Nikdo si už na ni nebude dovolovat, všichni ji budou uctívat. Trůnila tady na židli jako velká šéfová. Jako ve své luxusní kanceláři. Ve svém firemním skleněném patrovém sídle. Všechny obludné regule, zákoníky, šanony, jí bude umetat z cesty. Bude se před ní plazit a líbat její nohy. Její svůdné dlouhé hebké nohy. Bude se jí dívat do očí a hltat každé její slovo. Jako kdyby bylo od maminky...

„Platím!“ kývla na číšníka.

„Já to zaplatím,“ řekl Pavel.

Zvedla se a odcházela jako bohyně. „Cash nebo kartou?“ zeptal se trochu upjatě číšník.

Pavel si přečetl částku na účtence. Na účtu měl málo a v peněžence už jen omezený obnos. Vytáhl poslední tisícovku, několik mincí, z kapsy kalhot mobil, z druhé cigarety a zapalovač, z kapsy od saka kartu na městskou, z kapsy košile los do loterie...

3. kapitola z románu Pseudochlap