Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Ještě na konci století se říkalo, že muž má být odolný a statečný. Karel měl jasnou představu, že by takový měl být, ale nevěděl, jak to udělat. Chtěl mít odvahu jako hrdina ve válce, jak ho líčil Hemingway, chtěl být silný hráč na trhu jako Bill Gates. Chtěl překonávat překážky, ustávat krize, mít pevnou páteř, před nikým se neohýbat, prát se s životem. Místo toho se celé dny hrbil na své kancelářské židli.
„Strašně mě píchá v břiše,“ svěřil se Martě, když pro něj přišla, aby s ním šla na oběd.
„Měl bys víc pít!“ řekla mu.
Podle Marty za všechno mohl špatný pitný režim. Všude, kam šla, nosila s sebou dvoulitrovou PET láhev s vodou. Měla ráda čistou vodu z alpského ledovce nebo jemně perlivou kyselku. Pila prakticky neustále, sotva něco řekla, dala si několik loků vody. Denně vypila aspoň dvě láhve. Karel si občas říkal, že jí z toho už vodnatí mozek. "Vážně mě tam zase bodlo,“ vzdychl Karel, „ani mi dneska nechutná...“
Odstrčil od sebe talíř s tuňákem a tvářil se zmučeně. Pozoroval lidi, jak se ládují, zatímco on trpěl. Bolelo ho hluboko v žaludku, už delší dobu si myslel, že má potíže se zažíváním, ale vypadá to spíš, že ho bere slepé střevo. Jenže se tak divně potí a je mu na zvracení. Jestli na něj nepřichází žlučníkový záchvat?
"Vypadáš blbě," přikývla Marta.
Vrátil se do kanceláře ke svým projektům. Měl práce až nad hlavu, hrbil se nad obrovskými papíry jako vojenský statég. Vyčetl z nich každý špatný nebo nepřesný rozměr. Dělal si poznámky, aby je pak vtělil do úředního stanoviska. Zaznamenával si zjevné chyby a nedodělky. Jeho záda trpěla jako záda pravěkého sběrače.
Bolest v břiše ho nepřecházela. Navečer se zvedl a rozhodl se, že pojede domů. Marta byla ještě někde na jednání. Nasedl do své ojeté Octávky a cítil, že to už nevydrží.
Stačilo, aby se opřel, skrčil nohy pod volant a ta bolest mu vystřelovala hluboko pod žebra. Sedačka byla příšerně vysezená. Bůhví, co dneska zase snědl, že je mu tak blbě. Myslel si, že omdlí. Projel centrem s dlouhou kolonou aut do jejich čtvrti.
Sotva se vypotácel po schodech do bytu. Věděl, že má v ledničce jednu Plzeň, která mu vždycky udělala dobře. Ta zásaditá voda v pivu mu zneutralizuje žaludeční šťávy.
Pustil si válečný dokument v televizi. Měl rád všechny ty dokumenty z druhé světové války. Příjemně se na to dívalo, když se vás to netýkalo a vy jste mohli sledovat ty hrůzy. Hlavní spojenecký štáb: Polní maršál Montgomery se sklání nad obrovskými plány. Soustředěně promýšlí vpád armády do Německa. Hitlerovská hydra stále cení zuby. Polní maršál je mužný a má tvář s ostře řezanými rysy. Je to frajer, ví, že se musí rozhodnout správně. Jinak obětuje tisíce dalších mladých vojáků. Jeho tělo je zocelené pouští a překonává všechny obtíže...
"Co je ti?" zeptala se Marta, když se vrátila domů.
Karel ležel na gauči a držel si břicho. Vypadalo to, že v dohledné době asi natáhne bačkory.
"Žlučník," zachrčel, "nebo slinivka..."
Marta obrátila oči ke stropu a vzdychla. Měla ho ráda a tak mu navrhla, aby šel druhý den k jejímu známému lékaři.
"Dělá v Ústřední vojenský nemocnici. Léčil se tam i Havel," připomněla Karlovi jeho oblíbence.
Ráno jel Karel podle dohody do Ústřední vojenské nemocnice. Léčili tam i veterány z Afgánistánu, což znamenalo, že jsou na špičkové úrovni. Nejdřív ho poslali se žaludkem na rentgen.
Když ho ozářili, chvíli tam čekal a pak mu předali snímek. Snímek byl v obálce a on přemýšlel o výsledcích. Co když bude nemocný? Co když mu najdou rakovinu? Jak se s tím vyrovná?! Bude odolný a statečný? Kvůli sobě, své mámě, Martě? Bude brát prášky a chodit na chemoterapii? Skončí se svou prací a půjde pomáhat do charity? Třeba mu to pomůže, třeba se nad ním Bůh smiluje. Uvidí jeho pokání! Až se uzdraví, bude si života vážit. Nebude se přejídat. Žádné řízky, žádné panáky, žádné ponocování u béčkových akčních filmů...
"Tak si mi tady lehněte," řekl mu lékař, známý Marty, a ukázal na lůžko v jeho ordinaci.
Prohmatal ho a pak se podíval znovu na snímek. "Kolego!" řekl, "vy máte povolenou pánev. Ochablé břišní svaly. Když začnete břicho víc posilovat, přestane vás tam píchat..."
Karel vyšel z ordinace jako znovuzrozený. Držel obálku se snímkem v ruce a zamířil k výtahu.
Pak ho něco napadlo. Popošel k oknu a zadíval se pro jistotu na snímek proti světlu. Místo svého břicha na něm uviděl rozšklebeného šotka pseudochlapa...
20. kapitola z románu Pseudochlap
