Pětatřicetiletý bonviván, hochštapler a opilec Michal seděl na dětském pískovišti a cítil se šťastně. Pozoroval ten ruch kolem a zejména svou dcerku Evelínku, která tady tomu všemu vévodila.
Pravidla hry byla jasná, ten pohotovější udržel své písečné hrady nerozbořené. Ale dětem, které o své bábovičky přicházely, to zase tolik nevadilo. Z pohledu dětského hřiště se zdají být všechny problémy menší, pomyslel si Michal.
Navíc měl skvělý výhled na mladé maminky. I ty ženy vypadaly uvolněnější, přirozenější a snad i šťastnější. Vyměňovaly si zkušenosti, utíraly dětem zadečky, přebalovaly je, některé je i kojily. Jejich obnažené prsy, vůně krémů, sladké parfémy, všeobjímající estrogen, rozněcovaly fantazii. Tady se ty ženy cítily jako doma, nehrály si na nic, čím nebyly. Není lepší místo než pískoviště, aby muž osvěžil své libido.
„Nechte ho být!“ zaslechl přísný hlas Evelínky.
Ten kluk byl asi o hlavu vyšší než ona. Michal si už všiml, že jeho dcerka má slabost pro blonďáky. Vypadal jako andílek. Každopádně byl tak mírný, že si nechal všechny bábovičky poničit.
„Nechte ho být!“
Evelínka zaťala pěstičky a rozkročila se proti partě dětí. Umně tak oddělila svého idola od ostatních.
„To je můj kluk!“
Tohle už Michal znal. Za malou chvilku, co se nedíval, si všiml, že blonďák běhá za Evelínkou. Běhal jí v patách jako pejsek. Vypadal, jako kdyby právě objevil Ameriku. Dělal všechno to, co Evelínka. Skákal jako srnka, hýkal jako oslík, sbíral kameny a podával je Evelínce, která je vrhala po capartech, aby Adámkovi už nikdy neubližovali.
„Nechte nás!“
Ta věta vyznívala jasně. Všichni, včetně Michala, jim měli dát pokoj. Ti ostatní patřili ke stádu. A oni dva tvořili pár! Jestli měl někdo ještě silnější libido než Michal, pak ho měla jeho dcerka Evelínka. Co začala vnímat svět, tíhla přímo magneticky k mužům. K dědovi, k bratranci, k sousedovi, ke všem chlapům, které kdy zahlédla. Jenže jakmile uviděla mladého blonďáčka, na všechny ostatní zapomněla.
Michal přitom cítil velké štěstí. Na rozdíl od jeho předešlých dětí byla Evelínka pro něj vytoužená. Je to určitě nespravedlivé, když o naší lásce rozhoduje to, jak a kdy dítě zplodíme. A s kým ho zplodíme. Naše srdce je velmi kruté. Jestli máme rozum, dokážeme se chovat spravedlivě. Nedávat najevo, zvlášť svým dětem, že je milujeme rozdílně. Ale pokud chceme být k sobě upřímní, víme, že láska je sobecká.
„Jakmile si chceš něco udržet, začneš to ztrácet,“ vzpomněl si Michal na jednu větu z Remarquea.
Jeho život byl jako z podobného románu. Stále jako kdyby žil ve víru války, boje a neklidu. Neměl ani chvilku oddechu. Když si našel ženu, se kterou chtěl mít dítě, bylo to už v době, které nerozuměl. Eva se po dvou letech mateřské vrátila do banky. Malá dcerka chodila do placené školky. Michal ji tam každé odpoledne vyzvedával, protože Eva neměla čas. Jezdila do všech poboček banky v celé republice.
„Vydělávám víc než ty!“ zdůraznila.
Nic proti tomu nenamítal, jen nechápal, kam se honí. Měli zařízený byt, nové auto, žádné dluhy, dost peněz, aby mohli být v klidu. Ale Eva měla nenaplněné ambice. Pocit, že musí být lepší než muž. Ten současný mor postmoderní doby. Ženy se tlačily do rolí, které byly moderní někdy před čtyřiceti roky. Tlak na výkon a honba za úspěchem. Naplnit osobní ambice v tak roztěkaném světě byla ovšem utopie.
„Ty se o nic nesnažíš!“ řekla vyčítavě.
Byla to stále jeho citlivá a laskavá žena. Jen žila v úplně jiné době. Michal psal do novin, aby poplatil, co měl, a víc neřešil. Hlavně se staral o Evelínku, vodil ji do školky, četl jí pohádky. Eva se vracela pozdě, celé dny trávila v autě, byla unavená. Snažila se o ně pečovat, mazlila se s malou, milovala se s Michalem, ale dělala to jako robot.
„Chtěls napsat román,“ řekla mu.
„Na to kašlu.“
Druhý den odpoledne si došel pro Evelínku. Potěšilo ho, jak vesele ho přivítala. Skočila mu do náruče s obálkou v ruce.
„Taťko, já sem vdaná!“
„Jak to?!“
Ukázala mu růžový papír. Paní učitelka je dneska s Adámkem oddala a sepsala o tom "dodací" list.
„Ježíši,“ zděsil se Michal, „a myslíš, že vám to vydrží?!“
„Taťko,“ usmála se Evelínka, „to je navždycky!“
Z pohledu dětské duše se zdají být všechny problémy menší…
23. kapitola z knihy Otcovství
