Trampoty jedné ekonomky

Člověk je tvor ekonomický, uvědomila si Valérie. Věděla, že by se sama nikdy nepřekonala, aby Michala pozvala na kávu, kdyby ho nepotřebovala. Rozhodla se skoro ve čtyřiceti studovat vysokou. 

Vlastně ji k tomu donutili v práci, kam po letech na mateřské nastoupila. „Jsi skvělá ekonomka,“ řekl jí majitel firmy, „ale potřebuju, aby sis doplnila vzdělání. Dneska si s maturitou z gymplu z roku krále klacka nevystačíš.“

„Chápeš to?“ řekla Michalovi, když se posadil ke stolku, „já mu dělám účetní rozvahu, DPH, uzávěrku, přehled cash flow, prostě všechno, co se týká peněz, ale potřebuju najednou vzdělání. Jako by jedna a jedna nebyly pořád dvě, ale díky vysoký škole tři. Já jim na glejty kašlu. Mám tři děti. Ach jo, lásko, pomůžeš mi s touhle seminárkou?“

Vytáhla z kabelky knížku nazvanou Ekonomie dobra a zla. Rozuměla jakžtakž základním teoriím, ale v přesazích do filosofie se ztrácela. „Prosím,“ zaprosila, „ty to zvládneš levou zadní, já bych u toho umřela.“

Věděla, že to pro ni udělá. Neviděli se několik let, ale přesto to věděla. Seděli v kavárně na Národní třídě a Michal se zadíval z okna. Takhle tady seděli někdy před patnácti lety. Od té doby se hodně změnilo. Ale stále byl do ní zamilovaný, i když by to nepřiznal. Už tehdy ho její nezkrotnost, křehkost smíšená s jistou pýchou, přitahovala. Tehdy odešla z vysoké školy pouze proto, že odmítla být povolná svému profesorovi. Schválně šla na zkoušku ze statistiky v minisukni, a on ji za to vyhodil. 

„Tomu se říká zažít déjá vu,“ řekl Michal, „jako budoucí inženýrka ekonomie určitě víš, že nic není zadarmo. “

„Na to zapomeň!“

Viditelně se začervenala. Tolik let se spolu nemilovali, a teď ta situace k tomu sváděla. Bydlel několik minut chůze odtud a nikdo u něj právě nebyl. Bylo by snadné zachovat se pragmaticky.  

„Vždyť mi to dlužíš,“ přešla do protiútoku.

„Prosím?!“

Podíval se na ni a pochopil, co tím myslí. Měla na mysli mail, kterým jí dost zasáhl do života. Nemohl ovšem za to, že si ho tehdy přečetl její manžel. Tak kdo vlastně komu co dlužil? A šlo v lásce vůbec tak uvažovat? Na vrub koho, ve prospěch koho? Je milování také druh směny? Daly by se všechny ty roky považovat za ztrátu? Mohl by vypočíst náklady, které promrhal na to, že celý život miloval Valérii?

„Ty to zvládneš,“ usmála se na něj.

Znal tu knihu, kterou přinesla. Jestli něco nechtěl znovu číst nebo k tomu dělat referát, pak právě k takové knize. Byl to čistý ekonomický bulvár. Její autor se svezl na morální vlně doby. „Když na vědecký obor začneš roubovat dobro a zlo, zprzníš ho. Ani jeden obor si to nezaslouží. Kdo nemá co říct, pomáhá si s morálkou.“

„Ale ta platí všude.“

„Jistě, ale ne v teoretickém zkoumání. Ekonomie popisuje určité chování, morálka je obecně platná. Nechceš mi snad říct, že tady jsi jen proto, že ode mě něco potřebuješ?!“

Valérie se opět začervenala. Měla pocit, že ji přistihl. Že poznal, že ho chtěla vidět hlavně z touhy. A ta kniha byla pouhá záminka, protože seminárku by jí napsal i její šéf.   

„Vlastně potřebuju šaty,“ vzdychla, „naprosto nutně! Jinak to budu považovat za ztracený den!“

Zbožňoval její úhybné manévry. Přemluvila ho, aby s ní šel do nedalekého obchoďáku. Měla ještě čas, než jí pojede vlak. Sháněla letní šaty, velmi letní, jak brzy pochopil. Dovolila mu, aby při zkoušení přihlížel. „Dovolím ti, abys mi je zaplatil,“ škádlila ho.

„A co za to?“ vrátil jí to.

Svlékla se do kalhotek a prohlížela si šaty. Čepici, kabát, svetr, džíny, tričko podala Michalovi. Stál za ní jako solný sloup. V těsné kabince mu bylo náhle příšerné horko. Viděl před sebou její medové vlasy, nahá oválná záda a bílé kalhotky. Tolik ženskosti najednou! A v odrazu zrcadla zahlédl její hebká prsa se vztyčenými bradavkami. Uprostřed obchodního domu. Uprostřed metropole. Uprostřed zimního dne.

Políbil ji do vlasů jako výraz vděku.

Valérie se mezitím oblékla. Byla spokojená. Trochu napjatá, aby se mu v šatech líbila. Na prsou jí padly jako ulité. Nesnášela podprsenky. Těšila se, až si je v létě obleče. Až se mu v nich opět ukáže. Pod šaty nahá, na slunci prozařujícím tenkou látku, s bosýma nohama. V zámecké aleji, se starými duby, kde to měla nejraději.

„Miluješ mě?!“ zeptá se ho.

Za týden jí přišla doporučená zásilka. Zajela si pro ni po práci na poštu, byl to balíček od Michala. Vybalila knihu a seminární práci, přesně požadovaných deset stran. Rychle knížku prolistovala. Pak s ní zatřepala, jestli z ní nevypadne milostný vzkaz. Žádný nevypadl. „To bych asi chtěla už trochu moc,“ uvědomila si Valérie.

25.  kapitola z knihy Otcovství