Jak jsem zaměřil pí Laurenčíkovou

Dnes si napíšu něco emotivnějšího: jsem dosti rezervovaný k tomu, když se někdo zasazuje za lidská práva, přičemž zároveň stírá jejich univerzální smysl, straní různým stranám na úkor celku, který tím spíš rozmrdává, ale křehká žena na vládě, co vede tuto agendu, pí Laurenčíková dosud unikala mé pozornosti, dotud, než jsem si všiml, jak úžasně reagovala na srážku vlaků v mých rodných Pardubicích, kde byly 4 mrtví a desítky zraněných, k nim a k pozůstalým směřovala svůj status, v němž nabízela jakýsi kurz pro podporu odolnosti.

Mám tu smůlu, že v sobě nosím cosi, co by se dalo nazvat rentgen (je to moje jediná přednost), vidím lidem do žaludku. Potkal jsem L. nedávno kdesi u Křížíkova pavilónu, na pět sekund jsem ji zaměřil, uviděl jen to, co jsem už věděl, neb realita jen prohloubí virtualitu, snažil jsem se ji ihned vypudit z mysli, šel jsem tam za jediným cílem. Vůbec koncentrace takto mediálně známých lidí, které musím šacovat (rentgen nedá pokoj), je pro mě obtížná, zjistím vždy, že jsem se nemýlil, že lidskost je jinde, než ve vzletných frázích.

Po splnění své mise (veskrze pozitivní) jsem zamířil za povinnostmi, na literátský sběh nehledě. Můj rentgen samovolně pracoval, během 5 sekund zaměřil x-tváří, které člověk někde viděl, slyšel, bylo to dosti tristní, že to není lepší, než jsem si zaevidoval, média spíš vylepšují, pak jsem narazil na sympaťáka v slamáku, J. Peňáse, což mě zastavilo, že obětuji chvíli na jeho Výpravy, jenže je to zjevně bohém, co čas zahájení neřeší, takže jsem pláchl. Moje mladší dcera (sama doma) umí vytvořit brajgl, který mi způsobuje trauma.

Žíjeme ve světě vzletných frází, tj. ve světě zdání. Tací jsou dnes i literáti, co naskočili na korektnost. Projevují se tak i navenek, úplně vymizela osobitost, v psaní i v mluvě. Jenže může být tvorba bez sebestřednosti, fanfaronství, ujetosti, pološílenství? Když se tak na ně dívám, nedivím se, že píší průměrně. Jsou tak civilně normální, nudně prostřední, uťáplí muži, našprtané ženy, literáti dneška. Ano, hodí se do médií, v nichž vládne jazyk pí Laurenčíkové. Nejen jazyk, ale i myšlení, což značí, že toho myšlení je opravdu poskrovnu.

Nechci tu paní shazovat, jen mám svůj rentgen. A ten fotí spolehlivě (když ho nezatemní city), takže ocení, že je pěkná usměvavá, snivá (nesla plno zakoupených knih), ale je taky submisivní, odvozená od jiných, nevhodná do funkce, co si žádá objektivitu. Když nemáte dnes názor, můžete být i ve vládě, coby žena s mesiášským komplexem. Připomíná to spíš návrat Velké sestry, co dohlíží, aby se všichni chovali mravně, aby byli odolní, aby o sebe navzájem pečovali, jinak udělá tytyty, protože má tu moc nás všechny převychovat.

Moje máma zažila, že její spolužačka zemřela u Stéblové, tj. při největší železniční nehodě v Česku. Bylo tam přes sto mrtvých, v roce 1960, tehdy o tom komanči nepsali, jen pár řádek v tisku, pro formu, žádná reakce, ať se s tím lid vyrovná po svém. Skoro bych řekl, že je to lepší, než podpora k odolnosti, kecat o zranitelnosti a jiných frázích, co ten, kdo ztratil blízkého, fakt potřebuje slyšet. Kdyby měla pí Laurenčíková empatii (o které tak ráda žvatlá), necpala by se lidem do soukromí a nechala by je prostě v pokoji prožít smutek...

Ukázka z knihy Deník spisovatele