Mít manželku v nemocnici nebyl pro Viktora žádný med. Než Valérie odjela na chemoterapii, měla největší starost, jak to bez ní půjde. Kromě Viktora nebyl nikdo, kdo by ji mohl nahradit,
ani její sestra ani její tchýně, které byly moc daleko, a které by si ona nikdy domů nepustila. Na to měla všechny své děti příliš ráda. Ne, že by Viktorovi v tomto bůhvíjak věřila. Už víckrát se ukázalo, že je na domácí práce nepoužitelný. „Prosím tě,“ podala mu seznam, „tady máš přesný návod, co máš udělat.“
„Tohle že mám číst?“ vydechl.
Kromě včelína jí nikdy nijak nepomáhal. Když mohl, utekl do dílny nebo ke svým včelám, ale doma býval spíš na návštěvě. Nechtěl se Valérii plést pod rukama, jak sám říkal. Samozřejmě, že se vymlouval. Starost o mrňata ho vždycky dost děsila. Měl raději stroje, ty se s ním nehádaly. Rozebrat sekačku bylo pro něj lehčí než udělat s mladším klukem úkol. „Vy se učíte o Čapkovi?“ přikývl, „tak mi řekni, co napsal?“
„“R.U.R.“
„Hmm, a o čem to teda je?“
Nejhorší bylo jim neustále vařit. Nikdy by ho nenapadlo, že takoví skřeti toho tolik spolykají! Jezdil na nákupy snad obden, v Kauflandu to znal už mezi regály nazpaměť. Průběžně plnil lednici lahůdkami. Snažil se děcka opít rohlíkem, aby neměly takové nároky na vaření. Jogurty, dezerty, salámy, sýry, čokoládky, spousta pečiva přece musí stačit!
„Taťko, co bude k večeři?“
Bohužel je Valérie rozmazlila. Vyžadovaly teplou stravu, každé ráno kakao, topinku nebo toust, večer aspoň polívku. Od mládí uměl gulášovku, v neděli ji zhustil jíškou a měli z toho oběd. Nezdálo se, že by jim chutnalo. Matěj, který přijel ze školy, udělal palačinky. „Kde ses to naučil?“ podivil se Viktor, když se všichni oblizovali.
„Na Mácháči,“ řekl Matěj, „jak jsi nechytil nic k jídlu.“
Viktor si vybavil letní dovolenou. Tehdy jim slíbil gurmánský zážitek, čerstvého candáta nebo okouna, ale chytil kulový. Tak jim udělá rybu dneska! Koupil obalené prsty a ohřál je v mikrovlnce. K tomu usmažil hranolky. Tak, jak je dělal kdysi mazákům na vojně. Bude jim šmakovat. Kdo nebude chtít rybu, usmaží mu vejce na cibulce.
„Tati,“ řekl po večeři Matěj, „pojďme se dohodnout. Já budu vařit a ty budeš dělat to ostatní…“
Tolik práce s oblečením nečekal. Ani nechodil už večer do hospody, aby to všechno zvládl. Každé odpoledne hodil prádlo do pračky. Než se vypralo, složil suché prádlo ze včerejška. Když bylo třeba něco vyžehlit, rozložil si to na stole a hladil to svýma dlaněma. Takhle si vyhladil i kraťasy, které mu Valérie vždycky žehlila.
„Já v tom jít nemůžu!“ vzdychla dcera.
Měla jít do divadla a její šaty vypadaly svraštěle. Sama si vzala žehličku a vyžehlila si to. Ano, tak je vychová k samostatnosti! Žádné špinavé talíře, pohozené fusekle, rohlíky v posteli. Nechá je v tom pořádně vyrochnit, aby pochopili, že nejsou čuňata!
„Kdo to zas drobil?!“ zařval.
Jenom na chvíli odejde a už aby zase uklízel. Sbíral drobky jako trotl. Všechny ty fleky, skvrny, našlapané ťápoty! Luxoval každý večer. Vytíral obden tak, jak se naučil na vojně. Smeták obalený mokrým hadrem, šůroval sem a tam, jako kdyby ten svinčík byl vůbec nejhorší revanšista.
Uprostřed léta zjistil, že neví co s úrodou. Letos se urodilo víc ovoce než obvykle. Zrálo na stromech a on s ním musel něco udělat. Na záhony od jara nesáhl, nechal je být ladem. Ale co s tolika plody? Nikdo z jeho rodiny ho nechtěl. Navíc v seznamu od Valérie měl: zavařovat! Nahnal děti na štafle a začala velká sklizeň.
„První višně! Pak meruňky! A pak švestky!“
„Ty umíš zavařovat, tati?“
Nikdy žádné kompoty nezavařoval. Nastudoval to na netu, zeptal se v hospodě, pustil se do toho. Děti mu pomáhaly. Omývaly ovoce, vypeckovávaly ho. V duchu si říkal, jestli je to nutné? Ale bylo to v seznamu. Připravil sklenice, víčka, namíchal vodu s cukrem. Začali ládovat ovoce do sklenic. Padla na to celá neděle, než to sdělali. Jedna zralá višeň za druhou. A meruňka hebká na dotek jak samet. Pravé švestky, měkké, lahodné a šťavnaté. Jindy by vzal něco do palírny. Ale letos budou kompoty! Zavaří ovoce, aby se nezkazilo, v tom je lidská vynalézavost. Udržet křehkost věcí. Zastavit marnost přírody. Dát plody do vroucí vody na věčnost. Boží dar! Na policích v dílně, kde zavařovali, se leskly červené, žluté, modré klenoty, tak nádherné. Všechna ta krása plnila Viktorovi srdce blahem...
Škoda, že Valérie to už neuvidí.
67. kapitola z románu Otcovství
