„Hele, chlape, jakou mám ještě stříkačku!“ řekl Michalův tchán, zatímco v půl třetí ráno čůral co nejvíc do výšky ve svitu hvězd na plechový plot autobazaru,
kolem kterého se vraceli domů po tom, co se zdrželi na diskotéce, kam tchán Michala zavlekl, když zavřeli sídlištní hospodu, do které zašli včera odpoledne na jedno pivo, jak řekli při odchodu svým manželkám.
„To koukám, Václave!“ odpověděl na to Michal.
Čůral vedle tchána a cítil se skvěle. Netušil, že víkendová návštěva u rodičů nabere tak zajímavý směr. Přitom to zpočátku tak nevypadalo. Tchán ho příliš v lásce neměl, snášel ho jen kvůli malé vnučce. Hned po obědě si vyjeli na výlet na empírový zámek, nezajímavou romantickou stavbu. Bylo horko a procházka po parku všechny unavila. Tchyně, Daniela i Míša neustále brebentily, zatímco chlapi upadali do smutku.
„Nemáš žízeň?“ zeptal se ho tchán po návratu.
Vymluvili se, že musí ještě dojít pro rohlíky. Na zahradě domku, kde Danieliny rodiče bydleli, bylo dusno k zalknutí. Tchýně se zatvářila všelijak, když jí oznámili, že si chtějí zajít na jedno. Měla možná špatnou zkušenost, ale o tom Michal nic nevěděl. Držela tchána zkrátka, občas to vypadalo, jako kdyby si ho vodila na vodítku.
„Cigarety nech doma!“ řekla.
Tchán po prvním pivu pookřál a zadíval se na servírku. Seděli na venkovní zahrádce a odpoledne jim příjemně ubíhalo. První impulz k neřesti způsobuje servírka, pomyslel si Michal. Je předobrazem všech mužských přání a tajných tužeb. Ani tchán nebyl zjevně žádná výjimka. Zapomněl na špatný cholesterol, nadváhu i zvětšenou prostatu.
„Vy jste fešná!“ polichotil jí, „jako Klaudia Šifrová!“
Servírka mu za odměnu přinesla další pivo. Bylo zvláštní sedět vedle toho jadrného staršího chlápka. Měl smutné oči, pleš a knírek, jaký býval v módě v osmdesátých letech. To ještě pracoval u armády. Jenže pak ho jako starou strukturu propustili a on se živil, jak uměl. Veškerá mužnost se zabalila do tuku plného sebelítosti.
„Tak na Míšu!“ přiťukl si tchán s Michalem.
Popíjeli a tchán vyprávěl. Přeháněl, aniž si to uvědomoval. Vzpomínal, jaké měl ambice, když mu bylo jako Michalovi. Chtěl být plukovníkem. Ale pak přišel listopadový převrat. V armádě udělali čistky. Musel se přizpůsobit. Od té doby to není on. Nechutná mu už ani jíst. Vůbec nic už nepije. Ani už nepíchá. Kam se poděla jeho hrdost?!
„Všichni jsme trosky!“ řekl truchlivě.
Mezitím se setmělo a servírka uklízela stolky. Vypadala stále víc sexy, aspoň po těch osmi pivech, které vypili. Tchán se zvedl a vypjal svou hruď: Seprané zelenkavé tričko bez rukávů, vybledlé bermudy a černá ledvinka, kterou měl sepnutou pod břichem.
„Já vám dám úplně všechno!“ nabídl se.
„Stačí, že zaplatíte!“
Servírka zašla pro účet a tchán se vydal za ní. Co se stalo uvnitř, Michal nemohl vědět, protože se potřeboval vymočit do kytek. Každopádně tchán vyvrávoral po nějaké době z hospody. „Jdeme na diskotéku!“ zahlaholil, „slíbila mi, že tam za náma přijde!“
Na diskotéce v kulturáku bylo živo. Hráli taneční hudbu, hlavně techno, hip hop a coververze starých hitů. Všude plno dětí, kolem patnácti, slečny ještě pod zákonem. Občas nějaký dvacátník, ovšem čím starší, tím nemotornější a zoufalejší. Mezi těmi mladými se rozpohyboval tchán. S velkým břichem budil značný respekt, brzy se kolem něj vyprázdnil parket. Olysalá lebka se leskla v mihotavém světle. Vypadalo to, že se z něj stává král diskotéky. „Neměli bychom jít?“ zeptal se Michal.
„Ještě jednoho panáka!“
Při placení vznikl problém. Když chtěl tchán zaplatit, zjistil, že ztratil ledvinku, ve které měl peněženku. Michal vytáhl zbytek svých peněz. Na celý účet to nestačilo, vypadalo to špatně. Chtěli na ně zavolat policii. Nakonec tchán sundal zlaté hodinky.
„Mejd in Švajc!“ vzdychl.
Zřejmě si na to vzpomněl, když čůral u toho autobazaru. Jak si zapínal bermudy, zabušil smutně čelem o plechový plot. V domě na dvoře se rozlehl zvukový alarm. „Do prdele!“ vyjekl tchán, „zdrháme!“
Asi tak po sto metrech je dostihla policejní Felicia. Zablikala na ně modrým majáčkem a pak z ní vylezli dva policajti. Ten vyšší z nich držel v ruce černou ledvinku. „Je to vaše?“ zeptal se, a když tchán přikývl, pokračoval, „tak si to shrneme. Za prvý obtěžování v restauraci. Za druhý ztráta občanky. Za třetí dluh v nočním klubu. Za čtvrtý pokus o loupež v autobazaru. Kolik vám zbylo peněz?!“
Tchán vytáhl z peněženky pětistovku a obdržel za ni bloček. Pak jim policajti zasalutovali a odjeli. Michal s tchánem zamířili k domovu. Stále jim na cestu svítily hvězdy na nebi.
„Hlavně to neříkej mý mámě!“ vzdychl tchán.
„Neboj, Václave!“
Od té doby už spolu nikdy nikam nešli.
22. kapitola z knihy Otcovství
