Ta, která porodila mého muže

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Vztah mezi snachou a tchýní je jeden z nejsložitějších. Oblíbit si ženu, která si dělá doživotní nároky na vašeho muže, je těžké. Většinou nechybí upřímná snaha, ale život vaši snahu sabotuje. Přejete si se svým mužem vytvořit novou rodinu, zatímco tchýně dělá všechno pro to, aby z vás udělala jen přívěsek původní rodiny. Ještě horší je to, když nejste manželé a je to jen matka vašeho "chlapa".

Marta dělala všechno proto, aby Emilku snášela. Od začátku pochopila, že se jí nezavděčí. Ona byla holka z kravína, zatímco Emilka udělala velkou kariéru. Mohla být ráda, když ji přijala. Nechala se poučovat o tom, co Kája potřebuje. Co má a co nemá rád. Nechala se peskovat za to, že mu vůbec nevaří. Jezdila na pravidelné návštěvy a v duchu hlídala mobil, kdy už zase pojedou.

"Není tady krásně?" rozplývala se Emilka, když si sedli na verandu její chalupy v Jizerkách.

Kolem dokola byly samé kopce. Zčásti měli výhled dolů, kde se v nížině rýsovaly nakynuté bochánky Českého středohoří. V tom slunci vypadaly jako šedí tlustí sloni.

"Přidej si ještě," naléhala Emilka.

Přijeli hned ráno a odpoledne chtěli odjet. Aspoň tak to Marta vymyslela, aby nemuseli přespávat. Nechtělo se jí poslouchat, jak se Karel ztrácí její tchýni před očima.

"Ty jsi nějaká bledá," řekla Emilka, "najíš se někdy? Takhle ze mě babička nebude!" 

Napekla jim bábovku a začala moralizovat. Marta už dobře věděla, kam povede svůj hovor. Znala Martiny slabiny. Buď mluvila o klimatologii nebo o tom, jak porodila Káju. Emilka udělala velkou kariéru. Příští měsíc jede na konferenci do Tokia. Kdyby neměla Karla a nemusela s ním být doma, mohla být už dávno ředitelkou. Ale nelituje toho, zvládla to a ve své práci je úspěšná.

"Mít dítě je oběť," vzdychla, "ale nádherná oběť!"  

Narážela na to, že Marta stále ještě neotěhotněla. Nikdy se na to nezeptala, ale o to víc mluvila v náznacích. Na trávníku před chalupou měla naskládané Kájovy hračky.

"Vzpomínáš si, jak sis vyhrál s tamtím koníčkem? Ještě jsi nechodil a už jsi se na něm houpal!" 

Karel se cpal bábovkou a přikyvoval. Emilka nalila Martě do kafe kravské mléko a Martě se udělalo špatně. "Jsi strašně bledá, pár dnů na horském slunku by ti prospělo..."

Marta se snažila to přežít. Celý týden se cítila vyčerpaně a myslela si, že si o víkendu odpočine. Nadýchá se čistého horského vzduchu. Přijde na jiné myšlenky a vyčistí si hlavu. Přemýšlela, co vlastně chce?. Chtěla se vymanit ze všeho, co ji svazovalo. Když jste nejstarší dcera v chalupě, kde vládne patriarchát, máte touhu utéct. Začít úplně jinak. Být sama sebou, bez ohledů na to, co si kdo přeje.

Měla dost starání se o mladší brášky nebo o prarodiče. Jako by tím ztrácela svou osobnost. A když si ji vybojovala, udělala kariéru ve městě, opět tady bylo něco, co ji omezovalo. Možná neudělala takovou díru do světa jako Emilka, ale byla na sebe hrdá. Dokázala být samostatná. Jenže mít dítě je obrovský kompromis. A velká závislost. Nebyla si jistá, že by to chtěla znovu zažít.

"Mám o Káju starost," vzdychla Emilka, "sama to jednou poznáš. Natrvalo jsi s ním spojená pupeční šňůrou..."

Marta věděla, že začne o svém těžkém porodu. Bylo to její nejoblíbenější téma.

"Dej si bábovku, Martičko."

Marta cítila, že se jí dělá mdlo. Žaludek se jí zahoupal, jako kdyby plula zaoceánským korábem. Vstala a vběhla do chalupy, kde byl za dveřmi starý záchod.

Klekla si a začala zvracet. Měla mžitky před očima, jako kdyby ztrácela vědomí. Držela se mísy a v ní zahlédla Emilku s rozevřenýma nohama na porodním sálu. Měla velké břicho a odhalená rodidla, ze kterých vylézal dospělý Karel. Měl strniště a na hlavě vyčesaného kohouta. Kolem krku měl utaženou pupeční šňůru. Vypadalo to na těžký porod. Každá jeho končetina byla širší než pochva. Měl už trochu pivní pupek a ten dával lékařům nejvíc zabrat. Emilka s sebou házela. Devadesátikilový Karel se dral sestřičkám do rukou. Byl přidušený, ale smál se zažloutlýma zubama. Emilka si ho vzala do náruče. Karel se jí přisál k prsu a sál mateřské mléko... 

Když se Martě udělalo líp, vyšla ven na verandu. Karel nedočkavě vstal a šel jí naproti. Zdálo se, že si dělá starosti. "Ještě mi řekni," zašeptal tiše, "že jsi v tom?!"

Marta si povzdechla a rozhlédla se po krajině s těmi všemi kopci...

30. kapitola z románu Pseudochlap