Když byl Michal ještě hlavní komentátor novin, chodil rád do hospody, aby si poslechl názory místních štamgastů. Není nad to vědět, co si myslí dělný lid.
Nikde na světě není tolik politologů jako v českých hospodách. Pivo bylo tehdy ještě za deset korun, a tak jich tam sedělo požehnaně. Čím víc měli v hlavách, tím víc rozumů sypali z rukávů. „Jestli nám zdražej pivo,“ slýchal, „uděláme další pražskou defenestraci!“
Pivo od té doby zdražilo víckrát a vůbec nic se nestalo. Stoly štamgastů trochu prořídly, ale hospod je stále ještě dost. Sedají tu ti nejžhavější kritici státních poměrů. Žádná vláda se jim nezavděčí. A to nejen u nás, ale i na celém světě. Jak pokročila globalizace, rozšířila se i jejich témata. Štamgasti vám rozeberou blízkovýchodní krizi a také porodnictví. Dokonale se vyznají v ruské hudbě a stejně tak i v tibetském buddhismu.
„Ty vole, viděls to?!“
Nad hlavami jim hrála rozměrná televize. Velká „květáková“ hlava opozičního vůdce, který oznamoval, že dohodl podporu vlády. Profesor s šedým knírkem, bývalý premiér, vedle něj se samolibě usmíval. Po sarajevském atentátu se opět dostal na výsluní...
„Ty dva grázlové se dohodli!“
Toho večera začala platit opoziční smlouva. Šlo o jeden z mnoha šokujících politických tahů v Čechách. Dva političtí vůdci se dohodli na tom, že si vymění role premiéra a předsedy poslanecké sněmovny. Vyšachovali tím ze hry lobby tehdejšího prezidenta.
„Do piči, to je jasný, jeden mafián se šábnul s druhým,“ pravil místní štamgast Franta, nazývaný Buřič.
Všichni u stolu souhlasně pokývali. Franta měl bejsbolku s kšiltem dozadu a na sobě zelený dres Bohemky. Hlas měl silný, vytrénovaný lokálem, používal ten nejčistší pražský přízvuk. Manýra protahovat samohlásky prozrazovala, že pochází odjinud.
„Co ty na to, redaktorskej?!“
Michal seděl stranou na stoličce u baru. Neurčitě přikývl, aby svůj informační zdroj nerozlobil.
„Chtěj zamýst stopy, to vidí i slepej! Rozkradli, co se dalo. Vytunelovali naše rodinný stříbro, fabriky, co vyvážely ven, nerozeznaj špinavý mergle. Nevěrte politikům! Prachy schovejte do štrozoku. A co ty banky?! Jestli půjde někdo sedět, sežeru tuhle čapku!“
Praštil bejsbolkou o stůl a napil se piva. Číšník před něj přistrčil panáka a talíř s pražskou klobásou.
„Fando, nežer tolik!“ řekl někdo.
Franta byl mluvčí celé hospody: co řekl, to bylo svaté. Uměl to podat tak, že mu štamgasti věřili. Jeho zvučný hlas, trochu moc ukřičený, hrál v hospodě do zavíračky prim. Franta byl typický brblal a podrývač. Měl na všechno názor, vždycky co nejlidovější. Jednoduché soudy oživoval sarkasmem. Kdo s ním nesouhlasil, riskoval posměch. „Vašek Klausů v republice zhas, aby si vódeeska nakradla!“ shrnul všechno.
Shodou náhod jsem ho potkal o dva roky později. K vrchnímu soudu se dostala kauza šmeliny s lihovinami. Šlo o nezdaněný líh, který dodávala síť mafiánů do spřátelené likérky. Škoda kolem miliardy korun. Asi třicet lidí, kteří se na tom podíleli. Mezi nimi jako spojka Franta Buřič. Holá lebka bez bejsbolky. Místo dresu Bohemky měl na sobě tepláky.
„Nebudu vypovídat,“ zakuňkal před soudem.
Na chodbě jsem se ho pokusil zastavit. Pojily mě s ním roky pití, myslel jsem, že mu můžu pomoct.
„Nepiš o tom, redaktorskej!“ utrhl se na mě.
Měl jsem plno podkladů. Napsal jsem sérii článků, které celou kauzu popisovaly. Hned po prvním článku mi přišel dopis. Vyhrožoval mi smrtí. A znásilněním mé malé dcerky.
„Máte na někoho podezření?“ zeptali se mě.
Předal jsem celou věc policistům. Zmínil jsem souvislost s kauzou, ale nikoho nejmenoval.
„Práskači!“ vyryl mi někdo na bytové dveře.
Údajně mi vyhrožovala Frantova družka. Nikdy jí to nedokázali. Několik let po tom jsem zase potkal Frantu v hospodě. Vypadal jako za starých časů. Kšiltovku dozadu a zelený dres Bohemky. Přibral, v base ho asi vykrmili. Nad hlavami štamgastů hrála plazmová televize.
„Ty vole, viděls to?! Prej zavedou ňáký blblý pokladny?! Chtěj nás vožebračit jako za komančů?! Kradou nám svobodu. Nevěřte politikům! Nesmíme už hulit, chodit s kvérem, popíjet s kámošema. Buzerujou nás a pak zavřou. Jestli to není pravda, sežeru tuhle čapku!“
Praštil bejsbolkou o stůl a napil se piva. Číšník před něj přistrčil panáka a talíř s pražskou klobásou.
„Fando, nežer tolik!“ řekl jsem mu.
42. kapitola z knihy Otcovství
