Michal viděl naposledy svého syna před dvaceti lety. Tehdy to bylo batole se zelenými kukadly a světlými lokýnkami. Plazilo se po starém gauči a sápalo se po mámině prsu.
Dnes to byl vysoký černovlasý chlap s uhry a vousy na tvářích. Jeho výrazný nos byl úplně stejný, jaký měl Michal. Nedávno mu daroval jednu svou ledvinu, takže je to trochu sbližovalo...
„Co si dáš?“ zeptal se na restaurační terase.
„Minerálku.“
Michal by si dal nejradši pivo s rumem. Jenže měl jen tu jednu ledvinu a už skoro rok nepil. Musel to zvládnou i s bylinkovým čajem. Matěj přišel, aby mu vyřídil poslední pozdrav od Valérie. Sám od sebe by asi nepřišel. Už takhle se cítil rozpačitě. Vidět svého skutečného otce bylo pro něj těžké. Až příliš se mu převrátil život vzhůru nohama.
„Chci, abys něco věděl,“ řekla mu v nemocnici máma.
„Mami, já to vím.“
Na smrtelné posteli mu všechno řekla. Řekla, že když jí bylo dvacet, jako je teď jemu, udělala chybu. Byla mladá a hloupá. Až příliš brzy si vzala jeho tátu, se kterým si nerozuměla. Táta si našel jinou ženu a ona se poznala s jiným mužem a měla Matěje. Jenže Michal, jeho biologický otec, byl příliš mladý a hloupý, což nebyla dobrá kombinace.
„Takže se na tebe vykašlal?“
„To spíš já na něj...“
Zíral na ni s trpkým výrazem. Bolelo ho, že ji nemůže už ani vyčíst to, že si s ním takhle zahrávala. Po celé roky mu nic neřekla. Nechala ho žít s vědomím viny. Odjakživa se cítil jako cizinec. S tátou si nerozuměl a trpěl kvůli tomu výčitkami. Vyčítal to i tátovi, který za to nemohl. Mohl za to nějaký úplně jiný cizí chlap.
„Přála bych si, abys ho vyhledal.“
Michal si připadal jako ve snu. Před ním seděl jeho syn, tak strašně podobný své mámě. Měl její oči, rty a úsměv! Přitom to byl takový klacek, s náušnicí v uchu a potetovanou kůží na pažích. Jako kdyby mu takový dáreček Valérie poslala odněkud z nebes.
„Šel jsem za ní,“ řekl, „ale nechtěla mě vidět...“
Uvědomil si, že se obhajuje. Že ty oči, které na něj syn upíral, ho soudí. Její oči, rty a úsměv. Občas to byl spíš sarkastický úsměv. Uměla taková být. A Matěj to po ní viditelně zdědil.
„Nechtěla se s nikým už vidět, trápilo ji, jak vypadá. Pohřeb byl jen pro nejbližší rodinu.“
„Jasně.“
Celá ta bolest pulsovala v jeho odpovědi. Nebylo už nic co k tomu dodat. Vždyť smrt je tak jasná! Není nic nad slunce jasnějšího, než když někdo umře. Jednou provždy odejde a pozůstalí se s tím musí smířit. Je to jejich věc, jak se s tím srovnají. Že budou muset žít na světě sami. Dýchat vzduch, každé ráno vstávat, pracovat s pocitem, že tu mrtvý není. Myslet na něj a vzpomínat. Litovat toho, že nikdy spolu už nepromluví. Že se vzájemně nepodpoří prostě jen tím, že tady jsou oba. V chladném pustém lhostejném vesmíru. Ano, byli jsme si navzájem s druhým oporou. Milostnou, rodinnou nebo přátelskou. Jenže teď, když zemřel, jsme mu už úplně jedno...
„Vždycky byla uzavřená,“ řekl Michal, aby něco řekl.
„Byla skvělá!“
Seděli a popíjeli čaj a minerálku. Dva zcela cizí lidé, otec se synem, fyzicky si navzájem podobní, ale duševně z jiné planety.
„Co studia?“ zeptal se Michal.
„Hm, v pohodě...“
Matěj neměl potřebu se svěřovat. Prostě jen splnil poslední přání mámy, šel za ním do redakce, kam ho poslala.
„Budu muset jít,“ řekl netrpělivě.
Michal zaplatil. Slunce nad Vltavou ozařovalo rozkvetlý Petřín. Tam se kdysi tak rádi procházeli spolu s Valérií. Šel vedle syna po chodníku a měl s ním úplně stejný krok. Doprovázel ho na Karlák. Navrhl mu, aby se někdy zastavil, když bude mít čas.
„Jasně,“ přikývl Matěj.
Michalovy geny spolu s jeho ledvinou zmizely v metru...
69. kapitola z románu Otcovství
