Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2

Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně. Nemá smysl zmiňovat kandidáty, od kterých se exhibice a teatralita očekává, spíš mě zaráží, kolik těch, co mají vždy plno slov o mravnosti, zejména v politice, dokázalo projevovat tak velkou hysterickou nenávist. Jako kdyby si do nepřátelského kandidáta projektovali vlastní bezútěšnost. 

Ano, česká média jsou jen hlásné trouby sociálních sítí. Jinak by nemohl být po tři měsíce prostor zaplaven fascinací zlem, jak se to dnes běžně děje, ať už je v tom kalkul anebo není. Připomnělo mi to, jak liberální média v Americe vymačkali Trumpa, psali o něm denně v headlinech, i rok dva poté, co zmizel ze scény. Jestli se veřejný prostor scvrkne jen na komplex méněcennosti vůči ďáblovi, kterého jsme si stvořili, pak je na něm vážně dost psychopatologického.  

Problém v Česku je ten, že máme malé elity. Původ lze hledat (aspoň ten porevoluční), v prohře Občanského hnutí s Klausem, kdy elita, která hrála prim těsně po revoluci, ztratila vliv. Představa o nepolitické politice byla tak tupá, že to jinak skončit nemohlo. Ale tuto naivitu si leckteří v sobě dodnes hýčkají, což má psychologický protipól v nenávisti. Ovlivnilo to vývoj elit, pražských redakcí, univerzit, nenávist vůči všemu, co nezapadá, co se vymyká, co je převyšuje.

Každý svébytný člověk je nutně kontroverzní. Zvlášť v době médií, která nivelizují, suplují průměr soc. sítí. Ta nenávist, která se do českého státu zažrala, se neustále vyjevuje: Děkujeme, odejděte, stávka v ČT, Milión chvilek aj. Potřeba vyřídit si staré účty se projektuje do nových tváří, do nových následníků. Princip zůstává; zlo je Klaus, taky Zeman, lidé, kteří svou dobu intelektuálně převyšovali. A jejich dnešní demoralizace plyne i z toho, co vesměs zakoušeli.   

Vše je akce a reakce, nenávist plodí nenávist. Proč právě ti slušní, morální, zasévají takové sémě? Vytěsňují své zlo, co má v sobě každý, do obrazu velkého hajzla. Nikdo neříká, že jde o neviňátka, ale nenávist vůči např. Babišovi je nesmyslná. Jeho jméno jako rudý hadr, všude, stále, vymítání ďábla v 21. století. Twitter, Facebook, Česká televize, ta fascinace ukazuje vnitřní ohavnost. Přitom Babiš je v tom nevinně, sám není persona, která by ty chytré zastiňovala.     

Přímá volba prezidenta je o vlastní projekci. Jsem lepší, byť nedoceněný, potřebuji zadostiučinění. Svou frustraci přenesu na ďábla, fandím jeho soupeři, komunista nekomunista. Abych byl smířlivý, Pavel na ty poměry je solidní volba, člověk s prožitky: jen nechápu tu extázi, kariérista, který by sloužil každému režimu. Muž, který je zacílený na postup, říká to, co se po něm chce. Když mluví o Green Dealu, ženách a LGBT, nevěřím tomu chlápkovi ani slovo.   

Ale to špatné divadlo má své výhody: na nějakou dobu teatrální psychóza sublimovala, z feministek se staly kvočny, co podlehly úžasnému kníru, žurnalisté, co dštili síru proti bolševikům, se vrhli do boje za bolševika, a já, když viděl ten úspěch, zauvažoval, zdali si nenechat narůst taky tak úžasný vous. Jenže jsem si vzpomněl, jak jsem ve dvaceti přijel z tripu, kde jsem se skamarádil s kníratými Turky, a moje holka mi tehdy dala na výběr - buď ten knír anebo ona...

Ukázka z knihy Deník spisovatele