Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Karlova matka nepoznala nikdy syndrom opuštěného hnízda. Potom, co se Karel ve třiceti letech odstěhoval ke své holce, ulevilo se jí a začala si to užívat. Rozhodla se, že si vynahradí celý ten čas, kdy se o něj nesobecky starala. Využije volné chvíle sama pro sebe. Bude chodit do fitcentra, do masážního salónu a na kosmetiku. Bude se víc věnovat charitě a své polorozpadlé chalupě na horách. Také svým starým, stále ještě mladým kamarádkám. „Ty žiješ sama, Emilko?“ zeptala se jí známá z práce, se kterou zašla na kávu.
Netušila, jak je těžké v padesáti najít partnera. Ne, že by nebylo dost zájemců, ale jejich úroveň ji zklamala. Kvalitní neženatý muž byl vzácnější než čerstvé jahody v zimě. Jahody se daly dovézt třeba z Austrálie, ale s muži to tak snadné nebylo. Zkuste si rozumět s nějakým stejně starým protinožcem. A v Čechách žádný pohodový volný stejně starý chlápek asi nežil. Aspoň to po čase zjistila. „Zkus udělat sondáž na netu,“ poradila jí kamarádka.
„Jakou sondáž?“ zeptala se.
„No, na seznamce. Víš, kolik nás tam už je? Půlka naší generace!“ zasmála se kamarádka.
Ta konkurence ji trochu rozladila. Proč se ty ženy nevěnují radši zahrádce nebo vnoučatům? Každá druhá hledala chlapa? A co dělají ti dědci, se kterými dřív žily? Rozhodla se nárokovat si mladšího. Vypadala ještě dobře, držela dietu a občas brala prášky na hubnutí. Klimakterium s ní poslední roky mávalo, ale z toho se už dostala. Do inzerátu uvedla věk pětačtyřicet a byla zvědavá, co to udělá.
Dostala stovku odpovědí. „Ahoj blondýnko, jak se máš? Podle fotky jsi kost a já tě rád obšťastním. Děláš to pusou? Sem osamělej invalida, chybí mi ženská péče. Co kdyby sme si zašli do báru...“
Emilce se jít do baru určitě nechtělo. Aspoň ne s těmi, co neuměli ani správně pravopis. Celý život si zakládala na jisté úrovni. Jinak by se nikdy nedostala tam, kde byla. Od mládí byla na všechno sama, na opileckého Karlova otce se nespoléhala. Vypracovala se i v úřadu. Jezdila na různá školení a přednášky po republice. Její jméno bylo v jejím oboru pojem a ona na to byla hrdá.
Jenže se něco postupně změnilo. Jako by pozornost mužů, na kterou byla zvyklá, vymizela. Lichotilo jí, když přitahovala pohledy, byla to pro ni životní útěcha. Jako dobrá káva a dezert. Měla štíhlou figuru a dlouhé blond vlasy. Pak najednou zjistila, že figura není už tak štíhlá a vlasy se jí třepily. Čím dál tím víc je zkracovala. Ale nejhorší bylo, že začala být pro mužské oči vzduch.
„Jsi to ty, Franto?“ zeptala se.
František, její kamarád, ji vůbec nepoznal. Nebo dělal, že ji nevidí, což vyšlo nastejno. Ta neviditelnost ji šokovala. To takhle bude žít už nastálo? Chodit po přednáškovém sále a nikdo si jí ani nevšimne? Copak ti muži nevědí, že jejich obdiv je barometr atraktivnosti? Že když zůstává na nule, její spokojenost klesá? Že má pocit chladu? To vážně není nikdo, kdo ji zahřeje v náruči?
Nakonec na několik odpovědí odepsala. S dvěma chlapy se setkala a byla to katastrofa. Pak si dala další inzerát. Uvedla, že hledá přítele do šedesáti let. Jeden muž vypadal příjemně a žádal ji o schůzku. Bála se, že to dopadne opět špatně, ale nakonec tam šla. Byl to inženýr chemie, taky měl rád ekologii a docela si rozuměli.
„Rád bych tě vzal na výlet,“ řekl nad mátovým čajem, „znám jednu farmu v Jizerkách...“
Vzpomněla si na svou chalupu a zaváhala. No, jestliže má rád ekofarmy, mohla by ho využít.
Ze začátku ji fyzicky nepřitahoval. Přece jen byl o dost starší, příliš zlenivělý, šedivý a zestárlý. Trochu se bála, že chce místo milenky mít pečovatelku. Ale jednou si dali vínko a začali se líbat. Když už si to užít, tak na domácí posteli. Tady měla veškeré pohodlí. Jediná nevýhoda byla, že chtěl u ní zůstat přes noc.
„Mám rád svíčkovou,“ řekl, než usnul.
Představa, že mu bude vařit, ji vyděsila. Prát špinavé ponožky a dělat služku. A co na to řekne Karel? Ležela tady nahá a měla sen, že je na velkém rozcestí. Má vyrazit po vedlejší cestě za přítelem nebo po hlavní za synem? Vždycky byla skvělá řidička. Ale teď na ni troubili, jako kdyby způsobila karambol.
„Vstávej,“ vzbudila ho, „přijede můj syn.“
Když ho vypakovala, hrozně se jí ulevilo. Karel už stál za dveřmi, nesl si všechny věci. Ta, se kterou teď žil, ho vyhodila z bytu. Vypadal špatně a ona ho objala. Pak ho odvedla do jeho pokoje. Až si odpočine, uvaří mu krupicovou kaši...
Jako když býval její sladké miminko.
6. kapitola z románu Pseudochlap
