Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
"You´re a fucking czech bitch!" řekl jí naprosto sjetý Eberhard.
Margot na to nic neodpověděla, protože mu právě dělala dobře pusou, aby na ni nikdy nezapomněl.
Bylo to v nejšpinavější díře Christiánie, na dvorku chatařské kolonie, kde se scházely největší smažky. Po chodníku proudily davy turistů a předstíraly, jako že nic nevidí. Místní si toho nevšímali už dávno. Praví hipísáci totiž nikdy volnou lásku neřeší. Ani zakázané drogy. Ty jsou dlouho základními kameny jejich svobodného státu.
Jak se dostane mladá česká dívka do komunity anarchistů v Kodani? Stačí, když přijme nabídku tvůrčího pobytu. Na místní univerzitě běžel program pro literární talenty dotovaný z Evropské Unie. Těch talentů bylo dvacet a měli naprosto volné ruce. Dostávali měsíční diety, chodili na jídlo do menzy a bydleli v kampusu univerzity.
Jedinou podmínkou bylo, že vytvoří umělecké dílo. Je jasné, že stačilo ukázat aspoň nějakou kostru, první nástřel, ale i to, jak se ukázalo, bylo pro Margot velký problém. Jela sem s těmi nejlepšími úmysly! Myslela si, že má talent a že ho rozvine. Stačí mít klid na práci, co jíst, kde spát, zatímco doma ji stále něco rušilo.
"Můžeš mi poslat peníze?" napsal Havel, kterého nechala v Praze v bytě ve starém činžáku.
Ještě stále se o něj starala, jak byla zvyklá. Měla ho ráda, navíc mu vděčila za to, že se sem dostala.
"Promiň," odepsala, "ale je tady moc draho!"
Tím jejich komunikace skončila. Zůstala úplně sama a cítila se opuštěná mezi cizinci z Evropské Unie.
Při obědě se seznámila s Eberhardem, Němcem z Mnichova. Mluvili spolu anglicky, protože jinak neuměla. Povídali si o všem možném, Eberhard psal drama, měl ho už skoro hotové. Potřeboval jen vymyslet velké finále, přesah do věčnosti, jak jsou už Němci zvyklí. Margot mu sdělila, že chce napsat bestseller. Něco, co by pohnulo dobou. "Možná bych se měla vrátit ke druhé světové?" zamyslela se.
Eberhard se ke druhé světové vracet nechtěl. Navrhl jí, jestli jí psaní nejde, že ji vezme na trip. Zná jedno skvělé místo. Za pár Euro, jak řekl, může najít inspirace, kolik chce. Chodí tam s jednou Francouzkou, která díky tomu napsala feministický román. Staví se pro ni večer. To je nejlepší čas, kdy se na rynku scházejí hipísáci. Přes den většinou spí, jak už je mezi nimi zvykem.
A tak Margot začala chodit do Christiánie. Zvykla si na to, že si dá hašiš, aby mohla psát. Bez toho jí to vůbec nešlo. Vždycky něco začala a pak zjistila, že píše jako někdo, koho právě četla. Nebyla originální, neměla svůj vlastní styl. Pořád někoho napodobovala, jako kdyby neměla v sobě to, co měl v sobě Havel.
"Dej si jointa," řekl jí Eberhard, "pak ti to půjde samo..."
Měl pravdu, že jí to pak šlo samo. Cítila se krásně uvolněná, klidná, plná nádherné fantazie. Kdyby měla čím, začala by malovat. Tolik barevných obrazů ještě v životě neviděla. Střídaly se jeden za druhým jako úžasný avantgardní film. Nikam se v něm nespěchalo. Stačilo si dělat poznámky a druhý den o tom napsat.
Začala psát knihu, kterou ještě nikdo nenapsal. Věřila, že když ji napíše, že to všichni ocení. Obyčejná holka z knihovny, která fotila akty, aby měla na nájem, napíše bestseller. Až ho napíše, daruje ho Havlovi, který jí taky jednou pomohl. Udělá z něj spisovatele, protože ho miluje. Bude se těšit z jeho slávy.
"Potřebuju hašiš," řekla Eberhardovi.
Leželi spolu na gauči chaty v Christiánii. Přestěhovala se sem po tom, co ji vyhodili z kampusu kvůli užívání drog.
"Máš prachy?" zeptal se Eberhard.
Neměla už ani vindru. Za hašiš utratila všechny diety. Byla závislá na tom, co jí dá Bavorák Eberhard.
"Půjčíš mi, Ebere?" vzdychla.
Havel si uměl představit, jak to v Kodani probíhá. Bylo naprosto jasné, že ztratila hlavu. Úplně naživo ji viděl, jak prosí na kolenou, aby jí nějaký Teuton koupil hašiš. Klidně se svlékne, když to bude potřeba. Pak ho vezme na dvorek, jak ji pánbůh stvořil, mezi smažky. Všichni se dívají, jak mu dělá dobře za to, že jí koupil jointa, jak mu kouří jeho velkého tlustého růžového bimbase...
Jako nějaká zatracená česká coura!
36. kapitola z románu Pseudochlap
