Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky. Chci vědět, jaké názory ovlivňují český prostor, proto podstupuji různé tortury, např. jsem si pustil jeden díl pořadu Chyba systému ČRo Plus. Sešli se zde čtyři lidé, jmenovitě meteorolog Žák, novinář Klimeš, A. Rychlíková a moderátor Pokorný. Velmi si, jak je na těchto platformách standardem, notovali, vůbec spolu nepolemizovali – bylo to setkání nad globálním klimatem, jako kdyby se sešli fachidiot, oportunista, neurotička a diletant.
Za prvé jim bylo jasné, že prožíváme klimatickou krizi. Za druhé jim je jasné, že klimatickou změnu je nutné zastavit. To první ostatně vyplývá z druhého, tudíž se nejdřív zamyslím, co je to ta „změna“, které se děsí, jako by změna nebyl život sám. Zastavit změnu je bláhovost, navíc je to proti vývoji, který z nás udělal Homo sapiens. Neustálé ohrožení vytváří stále větší adaptaci, o nic jiného v lidském životě nešlo a nejde. Jestli se dnes rozšířil syndrom ochranářství, od starých kostí až po klima, je to otázka existenciálního rozcestí: Buď se chceme jako druh vyvíjet, anebo se chceme zavřít do rezervace.
Jestli chce člověk přežít, musí se adaptovat. Klimatologové nás jistě budou strašit, že země jde do kelu, jenže ta jde do kelu milióny let, kdy na to ještě nebyla „data“. Změna je paradigma, v němž žijeme. Kdo chce udržet status quo, mluví z něj bojácnost, která eskaluje, jelikož dnes příliš hňupů má možnost mluvit. Takže strach ovládá stádo, které nechce změnu, byť bez změny nelze přežít. Nechápe, že se nelze vrátit do stavu před změnou, jak by si sentiment přál. Ochrana vítězí nad adaptací, strach nad tvořivostí, hloupost nad inovativností. Výstižný popis stavu západního uvažování na počátku 21. století.
Vůbec nezpochybňuji vědu, čísla o oteplování atd. V určitých místech Země je to problém, ale problémy jsou od toho, aby se řešily. Chyba je, když se praktický rozum nahradí ideologií. Mluví se o tom, že bychom měli snížit energetickou náročnost, ber kde ber. Opět to nejde bez filosofie: jestli jsme stále komplexnější, akumulujeme stále víc energie. Taková energie nikam nevyprchá, bude mít různé externality. Nelze ji zakopat pod zem, jako odpad z jádra, energie je všude, dokonce i v nás. Snaha ji potlačit je snaha potlačit život, který chce výboj. Jenže na to jsme zapomněli, že výboj je jediné životaschopné řešení.
Zvlášť Západ je ve stavu úpadku, jako každá kultura, která dojde na práh své živočišnosti. Překonali jsme pudy, jsme lidští, jenže se bojíme, co si s tím počít. Římané upadli do orgií, my to řešíme ochranářstvím. De facto se potlačuje tvůrčí energie, touha bořit, ničit, z ruin stavět zase o kus lidštější svět. Toho se bojíme jak čert kříže, proto chráníme, potlačujeme, udržujeme hysterii. Proto klademe důraz na feminitu, na ochranu všeho, mláďat, domů po babičce, přírody, nejlíp ve stavu roku 1850. K tomu se dá přiřadit i ochrana menšin, klimatu, čehokoliv, co není výbojné, svobodné, zločinně nebezpečné.
Pak se sejdou čtyři rozumbradové a ukájí své strachy. Mávají slovními bičíky, kterými chtějí umravnit odpůrce. Kdo si nemyslí, že změnu je třeba zastavit, nepatří do diskuze. Jen ať platí poplatky, co jim ještě zvýšíme, aby toho nebylo dosti: Masochisté zavrní blahem, ale ti, co jsou normální, mají smůlu. Leda by se vzepřeli, poplatky neplatili, tlačili na ty, které si zvolili. Veřejná služba by měla být širokou diskuzí, nikoliv vystrašeným diktátem. Buď je to totiž strach, nebo pokrytectví, snaha přizpůsobit se ideologismům své doby. A je jedno, jestli jste meteorolog, oportunista, neurotička anebo diletant.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
