Zdá se, že jestli je něco v Čechách marginální, pak je to naše literatura. Od pádu železné opony, za posledních dvacet pět let, upadla do hluboké bezvýznamnosti. Může ji vůbec ještě něco vzkřísit?
Najde se nějaký „spasitel“? Kde jsou ty časy, kdy uznávaný spisovatel patřil k elitě národa. Kdy psaní odráželo svou dobu tak pravdivě, že bylo na vrcholu dění. Kdy politika, moc a literatura byla svatá trojice českého nebe.
Nemyslím tím přímou politickou angažovanost. I té jsme si užili víc než dost, ale myslím tím odraz z pera intenzivně pravdivého prozaika. Jedině próza, která odhaluje politické lži, klišé, banality, iluze, odráží epochu. Zařazuje se do světového kontextu, zcela přirozeně a nevyumělkovaně. Je osobitá, jako bývá osobitý její autor. Jako Hašek, když psal Švejka. Jako Hrabal, když psal Příliš hlučnou samotu. Jako Kundera, když psal Žert.
Není pravda, že za dnešní úpadek může jen komerce. Je to chyba autorů, jejich snížené schopnosti soustředění. Kdo je dnes ochoten prodrat se vnějškovým balastem až na dřeň reality? Psaní je jako ostré zaměření hledáčku objektivu na svět. Není to fotografie, každý umělecký pohled je subjektivní, ale musí být pravdivě exponovaný. Zaměřit se, zkoncentrovat pozornost, je tím největším nedostatkem dnešních autorů.
Většina knižní tvorby se dá dělit do dvou kategorií. Ta většinová se vůbec nikam prodírat nechce. Zůstává na povrchu a popisuje banální obraz doby, plný cukrové vaty a rozžvýkaných frází. Podobá se spíš dívčím deníčkům, případně zápiskům gymnazistů. První knížka takového autora bývá úspěšná, protože vyznívá roztomile. Ano, každý může napsat svůj příběh. Ale napodruhé nebo napotřetí už svým příběhem nudí.
Druhá menšinová tvorba je snad ještě nudnější. Zaostření objektivu je příliš velké a realita ztrácí obrysy. Vypadá to jako záměr, ale jde spíš o autorské zoufalství. Hlubokomyslné věty se vzdalují světu jako podzemní řeky. Důraz se klade na formální vytříbenost, ale bohužel skutek utek. V kroužku zasvěcených si literáti klepou po ramenou a rozdávají si ceny. Jenže přílišná snaha budí jen pouze o to větší nudu.
Umění je přece v něčem úplně jiném! Je v osobitosti tvůrce, který pravdivě odráží dobu. Využívá svou osobnost, což mu dává styl, a svět, což mu přináší téma. Bez první světové války by Hašek nenapsal Švejka. Bez komunistického převratu by Hrabal nenapsal Příliš hlučnou samotu. Bez stalinského kultu by Kundera nenapsal Žert. Každá doba má svou osobitost. Ale jde taky o to, aby se našli podobní tvůrci.
Dnešní doba osobnostem příliš nepřeje. Má to opět dva důvody, první je ten, že se nečte už tak, aby se dobře psalo. I to je otázka soustředění, číst, porovnávat myšlenky, uvažovat. Světoví autoři nejsou většinou jen prozaici, ale jsou také filosofové. Hašek, Hrabal, Kundera takovými byli. Jenže, jak chcete soutředěně od mládí číst v době internetu? Jak chcete hledat originální pohledy na svět při vyzvánění mobilu?
Náš svět je roztěkaný a výrazně přelétavý. To je další důvod, proč nepřeje osobitému psaní. Pevné obrysy se rozmělnily a je těžké je ostře zachytit. Velké dějiny skončily a svět dospěl do bezdějinnosti. Život je v něm hra, dojem, náhražka, pseudo. Jak o takovém pseudosvětě psát? Silné příběhy píše sama válka, revoluce nebo totalita. Dnešním prozaikům viditelně chybí bída, převrat nebo teror.
Ale hlavně jim chybí schopnost najít i dnes originalitu. Někteří ještě stále píší podle třicet let staré postmoderny. To jsou ti literáti, formalisté s dobrými úmysly. Jen jejich styl dnes už neobstojí. Pak je tu většina těch, co žádný styl už nemají. Střídají se na trhu jako ponožky. Knižní marketing je vyždímá a po pár letech zahodí. Na jejich místa se tlačí mladší, ještě naivnější a osobitým psaním nepolíbení.
Velký autor se nerodí v knižním marketingu. Není ani hezkou mladou slečnou ani jemným intelektuálem. Je zcela svůj. Je osobitý tak, aby měl svůj styl. A má načteno tak, že rozpozná balast. Rodí se vůbec ještě takoví? V našem roztěkaném světě? Obávám se, že ne. Poslední generace, která ještě četla, je generace X, u nás Husákových dětí. Tak snad někdo z ní zastaví strmý pád české literatury do bezvýznamnosti.
Nezbývá nám nic jiného než čekat na nového "Mesiáše“...
Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla
