Stejně jako muži dokážou být některé ženy namyšlené. Jejich domýšlivost plyne z různých důvodů, někdy stačí, že mají dítě, které považují za malého génia, jindy se předvádějí v luxusním autě,
na které si samy nevydělaly, nebo mají bohatého manžela, nebo jsou prostě jen namyšlené na svůj vzhled manekýny. Nejhorší druh nadutosti projevují takzvané celebrity. Mladé mediální hvězdičky, které se přes postel vyšvihly do společnosti.
Nejnápadnější to bývalo v období vrcholných devadesátek. Tenkrát jsem ještě chodil na různé večírky. Jejich opulentnost se dala měřit s těmi z císařského Říma nebo z postsovětského Ruska. Čerství miliardáři kolaudovali svá sídla. Výstavnost podnikatelského baroka doplňovali vybraní hosté: politici, mafiáni, novináři a umělecké celebrity. „Podívej na ni,“ řekl kamarád, poradce ministra, „hraje v tom novým filmu, vypadá jako Esmeralda po česku!“
Proslýchalo se, že se vyspala s panem režisérem. Režisér vypadal jako starý prasák a ona jako jeho nevinná oběť. Měla velké hnědé kulaté oči, zvlněné kaštanové vlasy a pohyby gazely. Byla ještě mladičká, ale to jsme byli tehdy skoro všichni. Přetřásala se moje kniha, kterou jsem napsal o zákulisí údajného Sarajevského atentátu.
„Vy jste spisovatel?“ zeptala se mě Esmeralda.
Nečekal jsem, že by si mě všimla. Ona taková „star“ a já obyčejný pisálek, který se sem dostal jen náhodou.
„Taky bych chtěla psát,“ řekla.
Dala si koktejl Bloody Mary a svěřovala se mi. Asi jsem vzbudil důvěru, nebyl jsem z branže, mohla se otevřít. Ten tlak na ni byl obrovský. Šla z filmu do filmu, ale taky z postele do postele. Nebyla na to pyšná! Ale tak to chodí, když se chceš stát herečkou. Slavnou jako Adina Mandlová. Ta se vyspala s každým. Četl jsem její vzpomínky?
„Taky bych chtěla něco napsat. Od dětství si píšu deníček. Bavilo by mě sepsat svou minulost...“
„Jako Proust?“
„Hm, to je ten, co psal o hmyzu? Já mám radši víc sexu. Třeba toho, co napsal Obratník Raka?“
„Henry Miller.“
„Já jsem taky ve znamení Raka.“
Náš hovor se úspěšně rozvíjel. Nikdy by mě nenapadlo, že budu školit literaturu slavnou celebritu. Dozvěděl jsem se, že ji otčím zneužíval. Že ji matka musela dát na psychiatrii. Ale pak začala hrát divadlo. Vložila do umění všechny své zraněné city. Ve dvaceti ji nevzali na DAMU, ale potkala Víťu, to byl její první osudový muž, produkoval filmy.
„Nechceš trochu koksu?“
Esmeralda si nasypala bílý prášek na podšálek. Mezi prsty s dlouhými rudými nehty srolovala pětisetkorunu a nasála kokain.
„A teď můžeme jet k tobě...“
K mému překvapení měla osobního taxíka. Zachovalý bavorák s tmavými skly, zřejmě to měla jako bonus ke smlouvě. Trvala na tom, že pojedeme ke mně a ona si půjčí nějakého Millera. Neprozřetelně jsem se se zmínil, že mám v knihovně Tiché dny v Clichy.
„Ty máš velkou knihovnu!“
Zapomněl jsem zmínit, že mám i ženu a dceru. Naštěstí byly obě dvě přes víkend u rodičů a já měl pré. Podal jsem jí knihu a ona si rozsvítila lampu nad starým gaučem. Vypadalo to, že si chce opravdu číst. Bylo to snad poprvé, kdy jsem sbalil ženu na sbírku románů.
„Hmmm,“ řekla, když si kousek přečetla, „sprostý!“
„Naturalistický?“
Vedli jsme chvíli intelektuální debatu, která nikam nevedla. Zjistil jsem, že neví, co je surrealismus. Řekl jsem jí, že takové jsou její filmy. Trochu ji to urazilo. Nato se mi postavil. Byla okamžitě připravená, jako by na nic jiného nečekala. Chtěla ode mě pomoc při psaní knihy. Film je velmi prchavý, ona chce být věčná. Já jí to slíbil, když mi ho pěkně vykouří. Dělala všechno tak pokorně! Jako by ji k tomu vytrénovali. Odvedl jsem ji do postele. Kdy se mi poštěstí mít takovou sexbombu? Českou Esmeraldu? Celebritu, která dráždila fantazie tisíce mužských diváků?
Když jsem se ráno probudil, byla postel prázdná. Venku zářilo slunce. První, co jsem nahmatal, byly kalhotky. Takové lehké nic do dlaně. Na polštáři ležely zlaté náušnice a náhrdelník. Na podlaze večerní šaty. Hledal jsem ji všude, snad i na záchodě, ale nikde nebyla, jen lodičky s jehlami u dveří. Svíral jsem všechny její věci mezi prsty a vrtěl nechápavě hlavou.
Celebrita přes noc dokonale vyprchala...
68. kapitola z románu Otcovství
