Nikdy si neber ženu s IQ 150

Nejenže byla Daniela učitelkou, ale stala se ke všemu i členkou Mensy. Klub mimořádně inteligentních lidí byl tehdy na vrcholu, plno lidí podstoupilo testy inteligence, aby se mohli stát jeho členy. 

Pravděpodobně se domnívali, že je to posune k životnímu úspěchu. Alespoň Daniela si to myslela. Navíc se v Mense věnovala disputacím, které organizovala. Chlapci a dívky a jejich starší přátelé spolu učeně diskutovali. Daniela se naučila najít argumenty vždy a za každou cenu a nikdy se nevzdávat.

Do manželství to byla ovšem vražedná kombinace. První rozhovor, který s ní Michal vedl, byl o starých sofistech. Nesmírně ho to zaujalo. Měl vždycky trochu slabost pro extravagantní ženy. Nikdy by ho nenapadlo, že si pohovoří s holkou o Protágorovi nebo Gorgiásovi. Není nad to, říkal si, když si po sexu ještě poutavě popovídáš. „Nejlíp na ně navázal Schopenhauer,“ řekla, „četl jsi jeho Eristickou dialektiku?“

„Jo, četl.“

Jeho další život se měl odehrávat podle této knihy. V zásadě v ní bylo pojednáno o tom, jak vyhrát každou šarvátku. Když vám nepostačí věcné argumenty, musíte použít argumenty k člověku. Využít jeho slabých stránek. Upozornit na to, v čem je špatný. Doslova ho ubít jeho chybami. Vzpomenout si na všechno, co vám kdy udělal.  

Následně je úspěch zaručen. Ženský mozek s IQ 150 je neporazitelný. Využívá všechny evoluční výhody. Vzpomene si i na to, co jste nikdy neprovedl. Nikdy nepřipustí vlastní chyby. Ty jsou shoda okolností, zatímco vaše chyby jsou charakterová vada. „Zlato,“ řekl Michal jednou při obědě, „ty příbory dáváš vždy opačně, než by měly být.“

Radši si měl ukousnout jazyk. Vůbec netušil, že se dotýká samotných základů manželství. Kdyby ji měl dost rád, jakože viditelně nemá, když se tak chová, nikdy by takovou kravinu neřekl.  

„Já tak prostírám odjakživa!“ dozvěděl se.

Michal vzal nůž do levé a vidličku do pravé ruky. Byl mladý hloupý a tvářil se velmi významně.  

„Když chceš, zavolám mámě, aby ti řekla, že mám pravdu!“  

Postupně začal chápat, že vysoké IQ může být na překážku. Když jedna vloha získá převahu, může tím osobnost trpět. A taky může trpět ten, kdo s ní žije. A Michal tím trpěl. Narážel na to každý den. Členství v Mense přinášelo své trpké ovoce. Potvrdilo se mu, jak je IQ přeceňované. Nebylo to snad ani tak vědomí výlučnosti jako spíš snaha obhájit cokoliv. Případné námitky sloužily jen jako důvod k lepší obhajobě. „Vždyť jsi stejně levák,“ řekla, „proč by ti to mělo vadit?!“

Pravda byla vždy na její straně. Někdy kvůli tomu docházelo k velmi typickým situacím. „Kde stojíš?“ zavolala mu.

„Čekám u auta,“ odpověděl.

„A to jako kde?!“  

Popsal jí cestu přes dvě ulice tam, kde zaparkoval. „Půjdeš vpravo, pak rovně, pak vlevo.“

Hodně dlouho čekal, než se ozvala. „Šla jsem tak, jak jsi řekl. Teď stojím u uhelných skladů!“

Zpočátku, když se milovali, mu to nevadilo. Ale postupně se prosadila touha dokázat svou hodnotu. Ten boj byl vyčerpávající. Když žena začne bojovat s mužem, je to totální válka na souši, na moři i ve vzduchu. Všechno se dá proti vám použít. Ať uděláte cokoliv, je to špatně. A když raději neuděláte nic, jste předem poražený.

„Tady jsem ti to napsala! První sloupec je, jak se podílím já, druhý, jak se podílíš ty!“

Její vysoké IQ se opět vyznamenalo. Michal byl tím ohromený tak, že se musel začít smát. Tím přiléval jen olej do ohně. Zatímco Daniela sepsala podrobně všechny své myslitelné činnosti, jemu se dostalo uznání za to, že vynáší koš.

„To je naše pravda!“ řekla.

Důraz na IQ se přesunul i na jejich Míšu. Když jí byly asi tři roky, vzala ji Daniela do Mensa klubu. Chtěla se pochlubit se svou chytrou dcerkou. Nějaký místní guru se nabídl, že ji otestuje. Když se vrátily domů, Daniela zářila: „Mám pro tebe dvě dobré zprávy!“

První z nich byla, že Míša bude chodit do školky pro nadané děti. Když se to Michal dozvěděl, zděsil se. Představil si, jak jeho dcera dopadne. Ta představa byla strašná! Druhá zpráva byla ta, že Daniela může jet na setkání celosvětové Mensy do Toronta. 

Daniela vypadala tak šťastně! Trochu ho to zahanbilo. Nabídl se, že jí se vším pomůže. Došel na letiště a zamluvil jí let. Měla letět už příští měsíc a letenku si hradila sama. Slečna u přepážky se zeptala. „To je pro vaší paní? Chcete to i se zpátečním letem?“

„Ne,“ řekl Michal, „jen na cestu tam…“

20. kapitola z knihy Otcovství