Symbolem nevkusu se stali v našich končinách sádroví trpaslíci. Sami o sobě za to tito zbarvení mužíci nemohou, prostě je jen někdo vystavil ve špatný čas na špatné místo a udělal z nich něco, čím sami být jistě nechtěli.
Byli zneužiti pro zvýraznění toho nejidyličtějšího domova. Nic proti tomu. Jen to prostě budí posměch u sousedů. A nelze se odvolávat na to, že každému se přece líbí něco jiného, tak ať si sousedé trhnou nohou. Posměch tady je, visí ve vzduchu jako ostrý meč, který utíná hlavu odsouzeného.
Vkus je totiž jen jeden. Je rozšířeným klamem, že každý má svůj vkus, že je na každém, co se mu líbí a co ne. Není nic vzdálenějšího pravdě! Schopnost vkusu znamená ocenění krásy. Krásy, která je obecně platná, kterou každý z nás pomáhá vytvářet. Krása se utváří většinově. Vědomí o ní se vyvíjí, ale její současná úroveň je jediná. Je to abstraktní společenská hodnota. Většina lidí ví, že pokud se dívá na krvák, je to pokleslé. Stejně jako ví, že krást housky na krámě se nemá.
Vnímání krásy je nejvyspělejší lidský pocit. Vyplývá z nejjemnější emoce, které se říká estetický cit. Stejně jako se tříbří naše jednání, tak se spolu s ním tříbří naše city. Jestliže pro tlupu neandrtálců bylo zásadní tvořit morálku pro bezpečné soužití, je dnes pro nás zásadní mít dobrý vkus. Je to jen otázka vývoje. Morálka je staré společenské měřítko. Strach z neznáma dosadil za autoritu Boha. Boha během lidské emancipace nahradilo Dobro. A Dobro v našem složitém světě nahrazuje Krása.
Estetika je víc než etika: věta, který změní dobu! Stále žehráme na etiku, ale ta na umělý prostor, ve kterém trávíme svůj životní čas, nestačí. To podstatné se děje tím, že hrajeme role. Sami sebe vytváříme a očekáváme ocenění. Jsme tvůrci zcela nového umělého prostoru. Tělesně se pohybujeme in natura, ale naše činnost je převážně umělá. Odmala toužíme být krásní a díky tomu se snažíme být i dobří.
Krása je hlavní každodenní hodnota. Určuje ty nejzajímavější lidské projevy, formy a tvary. Už malá dívka česající barbíně vlásky se účastní tvůrčí činnosti. Každý pohyb jejího hřebínku skrývá možnost originality. Zanedlouho bude mladá slečna česat sama sebe. Jednou bude třeba razit módní trendy. Nebo se svlékne jako modelka malíři. Zvlněné kudrliny na plátně budou inspirovat mostního stavitele. Jeho most překlene mořský záliv. A o tom dlouhém mostu napíše poemu nějaký básník.
Člověk sám o sobě je umělecké dílo. Musí se stále vytvářet a zlepšovat, aby uspěl. Už není doba velkých životních projektů, kdy se dá podle Sartra vytyčit cíl a pak k němu dospět. Novověk se skončil. Nejsme stroje, ale svobodní jedinci. Neustále se tvoříme a měníme díky vědě, umění i technice. Už nejsme ovce, které někdo pohání za jediným Dobrem. Sami za sebe se snažíme být co nejlepší. A měřítkem naší tvořivosti je vkus, ke kterému každý z nás různě dospívá.
Ve starověkém Římě stačil jako soudce vkusu Petronius. Jeden člověk určoval dobrý tón tenké kulturní slupky své doby. Jenže dnešní doba je mnohem rozvinutější, plná individualit, které se snaží uplatnit. Všechno je velmi klipovité, v podstatě virtuální, mnohokrát napodobené a nepůvodní. Žijeme v umělém prostoru, bezčasí, se všemi znaky „pseudomoderny“. Hodnota krásy se určuje mediálně, anonymně a komerčně.
Daní za svobodu je jistá pokleslost. Každý se může podílet na tvorbě a její míra kvůli tomu stagnuje. Ve vědě vládne komerce, v umění plagiátorství, v politice populismus. Je to nemorální i nevkusné. Už není žádný Petronius, který by rozhodl, co je krásné a co ne. Názoroví vůdci, mediální redaktoři, jsou otroky trhu nebo vlastní omezenosti. Komu by se chtělo přemýšlet nad klipy. Je to až příliš namáhavé. A bolí po tom hlava.
Ale zpátky k sádrovým trpaslíkům. Jako letitý čtenář časopisů typu The New Yorker si mohu dovolit snad posoudit stagnaci v psaní. Je daná všemi popsanými aspekty. Podobný stav je ve filmu, v hudbě i v mnoha jiných oborech, sází se v nich na klišé a sladkobol. To by se ještě dalo pochopit v mainstreamu. Na jeho titulcích na nás vykukují různí sádroví trpaslíci. A mezi nimi vždy úplně ze všech nejkrásnější Sněhurka. Je jen otázka, nakolik je to její zrcadlo dokonale vyretušované?
Vkus je jen jeden.
Výňatek z eseje O vkusu v pseudomoderní době z knihy Zprávy z pekla
