Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Jeho máma měla s Karlem těžký porod. Rodila ho dlouhých dvanáct hodin a během kontrakcí se jí přidusil na pupeční šňůře. Naštěstí hned po porodu lékař zjistil, že je zdravotně v pořádku. Celé roky se o něj bála, jestli ten těžký porod na něm nezanechal duševní následky, ale protože nosil ze školy samé jedničky, její obavy se nenaplnily. Když promoval, řekla mu: „Jsem ta nejšťastnější máma pod sluncem!“
Karel, jako jediný syn, k ní měl pevné pouto. Od dětství snášel trpně její úzkostlivou péči. Starala se o něj s opičí láskou. Dělala za něj, co mohla, aby se mu nic nestalo. Předvídala u něj všechny nemoci. Hlídala, aby se teple oblékal a polykal vitamíny. Její záliba, ještě v době, kdy se to už nenosilo, byla plést mu svetry a čepice. Měl jich v dospělosti plný šatník u té, se kterou žil.
„Nemůžeš to už vyhodit, Kájo?“
„Ne, to je památeční od mámy...“
Na jednu šálu nenechal vůbec dopustit. Byla nehorázně dlouhá, trochu kousavá, ale měla hezké barvy, které mu připomínaly klubové barvy AC Sparta Praha. Pamatoval si, že ji nosil z donucení, ale pak, když chodil fandit, měl ji na krku pořád. Připomínala mu bezstarostné mládí. Jako kdyby byla symbolickým poutem s jeho mamkou. V dospělosti to pouto nahradilo spojení přes mobilní telefon.
„Tak jak se máš, mamčo?“ zeptal se i dnes v podvečer, když odcházel ze svého kanclu.
„To víš, pořád se něco děje…“
Začala mu líčit, co všechno prožila. Jeho máma, od té doby, co žila sama, stále něco prožívala.
„Šla jsem večer na raut a hráli osmdesátky. Pamatuješ se na bubeníka, co měl vlasy až na záda?“
Karel věděl, že máma miluje dobu, když byl malý. Když hrály podivné napodobeniny pop music.
„Jasně, Holka s citrónovou šálou?“
To mu připomnělo dnešní zážitek. „Představ si, že Marta chtěla, abych vyhodil tvoje pletený věci.“
„Cože, i tvou oblíbenou šálu?“
Jeho máma věděla, že ji měl rád. Nosil ji i tehdy, když bylo venku horko...
Sama by na ni ráda zapomněla. Pletla mu ji, jak si dobře vzpomíná, z vlny z Bulharska, byla červená a žlutá. Ale pak se stala ta nehoda. Nikdy si to nemohla dost vyčítat. Oblékala Karla do školy, aby se nenastydl. Pak ho odvedla k výtahu. Vidí to jako dnes. Ještě mu dala pusu. On tu šálu nechtěl a zlobil se. Pak zavřel dveře a pustil výtah. Až když vykřikl, poznala, že se něco stalo. Ozvaly se rány, jak s sebou házel, když ho ta šála rvala vzhůru. Nato si všimla konce, který uvízl ve dveřích starého výtahu. Jako kdyby se v ní krve nedořezal. Slyšela jeho přidušený výkřik a pak už jen dlouhé ticho…
Zažila nekonečný pocit bezmoci! Naštěstí se šála prodrala skrze dveře a krk jejího milovaného syna se uvolnil. Našla ho v bezvědomí dole ve výtahu. Nějaká sousedka zavolala sanitku. Strávil tehdy v nemocnici několik těžkých dní.
„Došlo ke krátkodobé zástavě srdce!“ řekl jí primář, za kterým zoufale docházela.
Ujistil ji, že Kája se uzdraví. Když ho pustili z nemocnice, projevily se u něj zvláštní stavy, jaké neznala. Mluvil ze spaní, pomočoval se, kreslil sněhuláky a mluvil s nimi. Nakonec ho odvedla k jinému primáři a ten konstatoval psychózu.
„Jde o schizofrenní osobnost. Zažil psychický šok? Myslí si, že je v něm několik chlapců současně…“
Podstoupil léčbu psychofarmaky. Na gymnáziu, když překonal pubertu, se učil výborně. Měla z něj jen radost. Když promoval, věřila, že má před sebou skvělou budoucnost. Že udělá kariéru. Ale on se spokojil s málem. Byl příliš přecitlivělý. Měla o něj ještě větší strach, než když byl malý chlapec.
Sotva dotelefonovala, vyšla z úřadu. Venku bylo lezavo, vanul chladný vítr, na chodníku zamrzal rozbředlý sníh. Byla stále ještě zima, i když ve dne svítilo slunce. Tohle předjaří bylo zrádné. Snad se Kája na fotbal oblékl, neměla by mu to ještě říct? Sama vůbec nic neplánovala. Ovanul ji pocit samoty chladnější než nekonečný vesmír.
Karel to se zaváháním přijal: „Copak, mamčo?“
Namísto její fotky, kterou měl přiřazenou ke kontaktu, se mu na displaji mobilu objevil šotek pseudochlapa…
2. kapitola z románu Pseudochlap
