Nejlepší erotika mého života

Zkrotit to nahé ženské zvířátko nebylo vůbec snadné. Navíc jsem se o to ani už nesnažil, bylo by to stejně zbytečné. Dělala si vždycky, co chtěla, ať už v šatech nebo svlečená. 

A když byla nahá, měl  jsem problém já, ne ona. Valérie se jen rozhodla, že se v tom horkém večeru schladí. Skočila do písníku a než jsem k ní doplaval, postříkala mě sprškou vody. Pak mi několikrát potopila hlavu pod hladinu a vyklouzla mi z náruče jako úhoř. Chtěl jsem ji zlíbat nebo uškrtit. Tak to bylo mezi námi odjakživa. 

„Kdo tam bude dřív!“

Bylo nám přes čtyřicet a vůbec nic se nezměnilo. Stále jsme byli ulítlí, ale stále do sebe zamilovaní. Dva blázni na planetě otroctví. Ano, tady, v tuto chvilku, jsem se s ní cítil svobodně. V zarostlém koutu písníku, kde nebyli lidé, kde jsme plavali jen my dva. Ona jako dravá ryba, s mokrými vlasy, když ji lehké vlny vyplaví nahou na břeh. V západu slunce, na vyhřátém písku, stále stejně krásná, jako byla před lety.

„Na co čekáš?“ zeptala se tehdy.  

Jenže tenkrát byly kolem nás davy. Skoro jsme se neznali a ona mě dráždila svou nahotou k nepříčetnosti. To se ostatně dodnes nezměnilo, stále se neznáme a stále mě příšerně vzrušuje. Možná je to tak dobře, erotiku zabíjí ze všeho nejvíc všednost. Ale tato chvíle, když vylezla nahá, ždímala si zmáčené vlasy, vystavovala se jako nevinné zvíře, byla jedinečná. „Za chvíli pojedu domů,“ řekla a zavzdychala.  

Brodil jsem se písčitým dnem a hltal ji očima. Její pružné nohy, hebká prsa, pevné hýždě mě vzrušovaly. Co je krásnější než letmá chvilka se ženou, která vám nepatří? S milovanou ženou? Za okamžik pojede, ale teď jsme spolu. Ještě ji můžu pomilovat. Dobrodil jsem se k molu, kde si zatím sedla. Na starých zpuchřelých latích se schoulila sama do sebe. Nikde žádná loď, žádný člověk, jen krvavé slunce.     

„Obejmeš mě?“ zeptala se.  

Posadil jsem se těsně k ní. Objal jsem jí pažemi a svými stehny. Zůstala v mém sevření zcela nehybná. Jako by byla v myšlenkách jinde. Možná na nějakém vysněném místě? Mně bylo nejlíp tady. U obyčejného písníku, na vratkém molu, pod pokroucenými borovicemi. S Valérií v náručí. Cítil jsem její voňavou kůži a byl jsem vzrušený.

Měl jsem příšernou erekci! Dotýkal jsem se jí mezi půlkami a přitom jsem se ani nepohnul. To vzrušení byla čistá extáze. Dokonalost, kterou nesmíte pokazit. Sladká chvíle věčnosti. Ani Valérie se nehýbala, i když mě jistě cítila. Jak se jí tam dole dotýkám. Jako kdyby se z nás stalo sousoší. Stačil malý pohyb a ta největší rozkoš by vymizela. 

Erotika je touha po spojení. Těsně před ním je nejextatičtější. Neměl jsem v tu chvíli sílu se z ní vymanit. Kolem nás kroužily vážky a kdyby si na nás sedly, nejspíš bychom se stejně nepohli. Lehké vlny se rozbíjely o molo a pravidelně šplouchaly. Jako by do rytmu milování. Do rytmu jejího dechu. Cítil jsem každé její zachvění, vnímal tlukot jejího srdce.

Přivoněl jsem si k její kůži a hlavou mi běžel film. Co všechno jsem měl už za sebou a co mi z toho zůstalo v mysli? Zažil jsem někdy něco erotičtějšího, než je taková prostá chvíle na molu? V tom věčném koloběhu pití, psaní, souložení a nicnedělání? Mohlo mi to něco jiného nahradit? Nějaká mladá holka s ničím nezatíženou dušičkou?

Ano, ta vášeň byla jinde. Spočívala v našem vědomí. Právě pro to všechno trápení, pro utrpení z milování. I tady jsme se spolu milovali. Tak jak jsem se ještě s nikým nemiloval. Vnitřně, skrz naskrz duševně. Prožívali jsme spolu milostnou slast. Cítil jsem její holá záda, stehna, prsa, hýždě, svůj tvrdý penis, tak strašně roztoužený.  

Udělat krok navíc a něco by se zkazilo. Ta nesmrtelná chvíle by se proměnila v prchavost. Ve všední, banální sex. Vyprchal by a zařadil by se mezi další letmosti. Nezanechal by v nás žádnou stopu. Jako plno jiných aktů, jako plno jiných zážitků, jako plno jiných žen. Co mi po nich v paměti zůstalo? Naše jedinečnost je v nenaplněnosti.

Kolikrát jsme to už zažili? Tehdy poprvé, to jsme se ještě vůbec neznali. Nahá, veselá a velmi provokativní. Nechala se objímat ve vodě a svírala v dlani mušli, kterou jsem vylovil. Třeba ji má ještě schovanou? Kolem nás bylo plno jiných lidí. Tehdy jsme neznali ta správná místa. Hladil jsem ji v ohanbí, ale před těmi lidmi jsem se styděl. „Na co čekáš?“ zeptala se.

Pak jsme žili každý s jiným. Občas jsme se vídali. Občas jsme se sem vrátili na obyčejný písník. Měli jsme s sebou své děti. Malí caparti stavěli písečný hrad na břehu, zatímco my plavali. Všude byly davy lidí. Nesnášela plavky a když doplavala, převlékla se. Oblékla si průhlednou košilku. Všechno jsem mohl vidět. Její vztyčená ňadra i chloupky v klíně. Občas jsem ji kradmo pohladil nebo ukradl polibek. Vypadala šťastně. Hřejivé slunce, voda, písek, radost ze života a dětský smích.

Nakonec jsme tu rozkoš přerušili. Musela jet zpátky do svého života. A já spěchal zase do svého. Vstali jsme z mola a  našli si své věci. Oblékli jsme se a bylo to už jiné. Svěřila se mi, že je vážně nemocná…

48. kapitola z knihy Otcovství