Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Havel seděl na nástupním a příjmovém oddělení věznice Pankrác. Dali ho do cely ještě s jedním Albáncem, který neuměl vůbec česky. Byl obviněný z trestného činu přípravy a pokusu loupeže. Podle jeho advokáta, který mu byl přidělený ex offo, mu hrozilo pět až dvanáct let. Z důvodu možného ovlivňování svědků nemohl být propuštěný z vazby.
"A co tady mám jako dělat?!" zeptal se smutně.
Najednou se ocitl v úplně jiném světě. Vytrhli ho ze života, z jeho bytečku v Bubenči, kde si mohl jít na balkón a pozorovat cvrkot. Tady byly také skvrny na omítce, ale cela byla úzká a ponurá, a žádný výhled na zeleň neměl. Na svém balkónku se cítil vždy volný jako pták. Teďka měl pocit, že mu přistřihli křidélka a zavřeli ho do klícky. Jako kanárka v šedivých ošklivých teplákách.
"Havle, cos dělal?" řekla mu mamka na návštěvce, "to je tím, že se na tebe vykašlal otec..."
Přinesla mu ovoce, blok A4 a propisku. Byl rád, že může aspoň něco dělat, jinak by se zbláznil. Rozhodl se, že bude psát deník. Podá svědectví o špatných poměrech v české justici. Ukáže, jaké nelidské zacházení musí snášet ten, kdo je obviněný, jehož nespravedlivě stíhají, aniž by na něj měli důkazy. Jak mu to obrátí život vzhůru nohama. Napíše to na způsob slavné Reportáže psané na oprátce.
Když začal psát, Albánec se na něj díval jako na blázna. V době volna, kdy mohli z cely, se ho stranil. Hrál pingpong s Vientamcema, i když mu to vůbec nešlo. Chodil do posilovny, ačkoliv měl zlomenou ruku od toho, jak ho zatýkali. Havel na něj nedbal a psal dál svůj deník. Věděl, že je od mala ztracený, že má Kainovo znamení na čele. Už v mateřské školce mu učitelka řekla, že roste pro šibenici.
"Co z tebe bude, Hájo?" ptala se.
Chtěl být spisovatelem a věděl, že je to osud. Talent pro psaní, jak už dobře věděl, je dvojsečný. Vymýšlet příběhy autora svádí k fabulaci i ve všedním životě. Kdyby nepsal, musel by se stát velkým hochštaplerem a podvodníkem. Stačí si trochu pohrát s realitou a ona se vám poddá. Když ji začnete využívat ke svému zisku, jste ztracený. Jenže on chtěl být lepší a proto se rozhodl psát dobré knihy.
"Já jsem nevinnej!" řekl svému advokátovi ex offo.
Advokát mu vysvětlil, že požádá o ukončení vazby. Havel cítil naději, že se věci brzy změní. Zvykal si na vězení, chodil občas do knihovny a na procházku. Strava celkem ušla. Televizi měli jen chvíli denně a navíc ho nudila. Viděl, jakými hloupostmi se lidé zabývají. Žijí si své malé důležité životy jako legrační tajtrlíci.
"Proč ten chlap páchne?!" zeptal se bachaře.
Největší problém byl Albánec. Jmenoval se Shakira a smrděl jako tchoř. Trávit s ním celé dny bylo utrpení. Dělal posuňky, jako že Havla, jestli ho nenechá žít, podřízne. Naráželi na sebe každou chvíli. Když šel Havel na záchod, který byl v kabince, šel tam Shakira taky a díval se jako nějaký vrah. Ten smrad, který tam po sobě zanechal, nebyl k přežití. Ani toaleťák neuměl pořádně používat. Ani žádný deodorant. Ani žádné mýdlo anebo pastu na zuby.
Nejhorší to s ním bylo v noci. Havel nemohl spát, převaloval se a myslel na Margot. Shakira taky nespal a hrozně s sebou mlel. Vydával zvuky, jako když zraněné zvíře dodělává. Teprve časem Havel pochopil, že Shakira tajně masturbuje. Všechno, co z něj vyšlo, nechával na dece nebo na polštáři. Ten puch ho dokonale charakterizoval. Vypadal a smrděl jako starý kozel.
Havel se cítil stále hůř. Každý den se strašně vlekl, kromě jídla nebo knihovny, neměl žádné povyražení. Dokonce už přestal počítat, kolik dní je v cele zavřený. Psal deník, který předával mamce, když přišla. O Margot neměla žádné zprávy. Vlastně o ní nechtěla ani mluvit. Havel viděl, že ho ta milostná touha úplně ničí.
"Probuď se, miláčku," ozvalo se jednou v noci. Nad zamřížovaným okýnkem se objevil krásný obličej.
"Co chceš?" řekl, "ty nejseš Margot!"
"Já jsem královna vězení..."
Probudil Shakiru, ale královna zmizela. Shakira se začal křižovat, jako kdyby ho posedl ďábel.
Druhý den to řekl advokátovi, ale ten mu vysvětlil, že návrh na propuštění soudce zamítl. Jestli má psychické problémy, může využít služby psychologa. Ten den, jak se navečer dozvěděl, pustili Shakiru na kauci na svobodu.
Zůstal na cele sám a královna ho opět probudila. Tentokrát si ji prohlédl zblízka, měla svůdný obličej, oči i úsměv, ale vlasy, které jí lemovaly tváře, vypadaly jako spletený konopný provaz.
"Dej mi pusu," řekla, "ty jseš můj vyvolený..."
"Já nemůžu, víš, jseš strašně vysoko."
"Já chci, abys mi dal francouzáka!"
Naštěstí do cely nahlédl bachař a stačil ho včas odříznout...
46. kapitola z románu Pseudochlap
