Martinu brzy ráno v její posteli probudila chuť na milování. Měla na sobě jen krátkou košilku, která se jí během spánku vyhrnula. V jejím ležícím rozehřátém těle narůstala palčivá touha. Ten žár ji omamoval. To silné vzrušení se utápělo do horké vlhkosti. Zdál se jí živý erotický sen. Milovala se v něm s manželem, jeho kamarádem a pak s oběma najednou.
Manžel vedle ní tvrdě spal. Nevýhoda snů je v tom, pomyslela si, že je v nich možné i to, co ve skutečnosti možné není. S manželem spolu nespali už skoro měsíc, navíc s ní vůbec nemluvil. Vyčítal jí Radana. Vyčítal to i Radanovi a přerušil s ním veškeré styky. Takhle to končí, řekla mu, když muž tahá domů své pochybné kamarády.
„Pomůže mi s parketama,“ řekl jí asi před půl rokem.
Potřebovali vyměnit staré podlahy za nové. Její manžel byl úředník v bance a na řemeslo se moc nehodil. Naštěstí měl kamaráda, Radana, uměleckého truhláře. Dělal prý hlavně nábytek. Znali se s manželem z dětství. Pocházel z Jugoslávie a měl pověst velkého proutníka. Věděla o něm jen z doslechu, manžel ho domů ještě nikdy nepřivedl.
„Dobrý den, Radan,“ představil se jedno ospalé pozdzimní ráno, když odvezla děti do školy.
Tmavý vysoký, sympatický muž. Možná to byl až trochu kýč. Přece mu neskočí na špek, jako by skočila každá druhá, pomyslela si. Ale je pravda, že ji to napadlo hned napoprvé. Když už jednou v životě hřešit, tak právě s takovým uhrančivým mužem.
Celé dopoledne si zpíval. Užasle mu udělala kafe. Měl školený tenor, na to ona měla slabost. Choval se zdvořile, mile jí poděkoval, ale nevšímal si jí. Odkrýval podlahu v obývacím pokoji. Jako kdyby s každou vypáčenou parketou odkrýval její zaprášenou pošlapanou duši.
Ano, bylo to právě tak banální. Byla vdaná už patnáct let. Koupili starý dům, měli dvě děti a ona se živila jako překladatelka. Pracovala většinou doma a často se cítila sama. Hledala cesty, jak z toho ven. Brala si víc práce než musela, angažovala se v obci, hrála s dětmi hry na PC. Ale nezdálo se, že by jí to pomáhalo. Její vyčerpanost ji o to víc dusila. Chyběly jí doteky, povzbuzení a uklidnění z milování. Život bez lásky je obhajoba marnosti. Její muž byl svědomitý, pracovitý, měl rád děti. Měla ho ráda, stále ho milovala, ale už jen ze zvyku. Dlouho si to nechtěla připustit. Pozorovala své kamarádky, které byly mnohem cyničtější. Proč si vlastně neužít?
„Tak zase zejtra?“ zeptal se odpoledne.
„Budu se těšit,“ odpověděla.
Druhý den si přivezl nová prkna. Pomáhala mu je položit. Chtěla, aby odvedl opravdu dokonalou práci.
Začali si spolu povídat. Lidé se sbližují nejlíp při práci. Vtipkovali, zpívali si, svěřovali se navzájem. Zažívala až netušenou radost. Viděla na Radanovi, že ho opravdu zajímá. Nic by si k ní sám nedovolil. Uvědomovala si, že je jen na ní, co se mezi nimi přihodí.
To vědomí ji ovládalo. Nedokázala tomu odolat, ani už nechtěla. Stalo se to rychleji, než by si myslela. Jednou před obědem se vrátila ze zahrady. Vešla do koupelny, kde nečekaně zastihla Radana. Jeho robustní, do pasu odhalené tělo ji rozpálilo. Zatočila se jí hlava z jeho mužské vůně. Sama od sebe se ho dotkla, sama ho políbila.
Líbali se spolu, ale nic víc mu nedovolila. Nemohla si to doma dovolit. Její manžel sem mohl kdykoliv přijet. Měla ještě poslední zbytky rozumu. Začali si mailovat a esemeskovat. Brzy pochopila, že Radan je někdo úplně jiný. Jeho upřímnost a citlivost ji šokovaly. Vyznal jí svou lásku. Byl srdečný, pozorný a velmi vášnivý. Vyvolával v ní tělesné běsy. Toužila po něm, chtěla ho, ale zároveň si to vyčítala. Myslela na něj neustále. Jako kdyby se vznášela v obláčcích nadpozemské blaženosti.
„Tak ty se vznášíš s Radanem?“ zeptal se jednou večer manžel.
„Prosím?!“
Nato se přestala vznášet.
Ukázalo se, že se jí podíval do mailů. Pro jistotu si je zálohoval. Byl to prostě takový prozíravý úředník.
„To si budeš muset vybrat!“ řekl jí.
Věděla, co si bude muset vybrat. Nemohla by rodinu rozbít. Ani kvůli lásce ne. Navíc měla manžela ráda. Za ty roky by se bez něj neobešla. Dával jí pocit bezpečí, pohodlí a zázemí. Potřebovala jeho klid, rozum a oporu. Při milování strpěl její slabůstky. Miloval ji stále stejně pravidelně každou středu. Žádné vrcholy rozkoše spolu nezažívali. Chybělo jí víc vášně. Dominance. Šikovné, zručné Radanovy ruce. Jeho snivá fantazie. Umění, které milování tak krásně okoření. Chtěla by je mít oba dva. Nejdřív Radana, pak manžela. A pak oba najednou. Viděla je v duchu, jak leží na zádech proti sobě. Jejich penisy jsou tak blízko, že je může vzít najednou do dlaně. Má je oba ve své moci. Může je hýčkat, mazlit a vzrušovat. Může si na ně sednout a zažívat takovou rozkoš, jakou ještě nikdy nezažila...
Jenže to byl jen sen. Dokonalá představa. Životní ideál. Místo toho tady leží a cítí palčivou touhu. Ten žár ji omamuje. To silné vzrušení se utápí do horké vlhkosti. A manžel vedle ní spí jako bezohledný špalek.
„Kdo chce moc,“ řekla by její babička, „nemá nic.“
Povídka z cyklu Lidská tragikomedie
