Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Do Karlových dvaceti let mu splývali máminy milenci v paměti. Po tom, co se máma s tátou velmi brzy rozvedla, žila hlavně pro něho. Věděla, že Karel její kamarády špatně snáší. Vnímal spíš její občasné absence než stálou mužskou přítomnost. Až v dospělém věku pochopil, že máma měla víc vážných známostí, které před ním skrývala. Občas se s takovým chlápkem potkali kdesi na Matějské pouti. „Ahoj Vlastíku,“ zavolala na někoho, „tak tohleto je můj Kája.“
„Ahoj strejdo,“ řekl zuřivě.
Většinou mu byli odporní hned odzačátku. Jako nepřátelští vetřelci, co ho chtěli připravit o máminu něhu. Choval se k nim ostražitě a hlídal, aby si vůbec nic nedovolili. Nosil s sebou prak s leteckou gumou, a kdyby na mámu jen sáhli, okamžitě by je střelil skobičkou tak, aby je ruka pálila a oni si to už příště rozmysleli.
„Ten smrad mě strefil!“ zaryčel Vlastík.
Mamka pak s ním dlouho nemluvila. Zabavila mu prak a musel pomáhat umývat nádobí. Kromě vynášení koše to byl ten největší opruz. Přitom si vždycky říkal, co asi dělá jeho táta. Proč mu nepomůže s nádobím? Proč s ním nevystrnadí všechny ty vetřelce? Karel netušil, proč s ním není, ale v duchu mu to ukrutně vyčítal.
O tátovi se u nich nemluvilo. Když v sedmnácti dostal prvního Harryho Pottera, pochopil, že táta je Lord Voldemort. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Nic než hrobové ticho. Jen knihy odvahy a dobrodružství, které by máma nikdy nečetla. Určitě byly po tátovi, i když mu sama tvrdila, že jsou po dědovi. „Tohle je edice z roku osmdesát, to byl děda už po smrti!“ řekl jednou.
Následovalo další hrobové ticho. Jednou mu řekla, že táta jel do Lybie a nikdy se už nevrátil. Od té doby ho lákalo cestovat. Ale nejdřív, jak chtěla máma, musel něco vystudovat. Protože byl táta stavař, šel na ČVUT, i když ho to zase tak moc nebavilo.
„Jednou pojedu taky do Lybie,“ řekl mámě z trucu.
Když už byl v prváku, přivedla si přítele domů. Myslela si, že Karel bude na kolejích, ale jemu se tam nelíbilo. Doma měl mámin servis, tak proč by to vlastně měnil? Ani žádné kamarády neměl, jenom ty dva, které si v dětství vysníval.
„Můžete se s Ivoškem kamarádit,“ navrhla máma, když se mu nelíbilo, že má doma milence.
„Kamarádit se?“ podivil se.
Karel měl rád všechno, co Ivoš rád neměl. Svobodu, pacifismus, Václava Havla a globalismus. Ivoš byl ze staré školy, z dob, kdy takoví jako on sloužili v Lidových milicích. Byl to starý kádr, který se nesmířil s tím, že už není komunismus.
„Chceš jet na Izvestije?“ zeptal se ho, „mám tam práci a pak můžem zajít na hokej.“
Blížil se právě konec milénia. Karel si neuměl představit, že stráví svátky s neznámým chlapem. Jeho táta by ho nikdy nevzal na hokej, navíc do Moskvy, věděl by, že Karel miluje fotbal. V knihovně našel knihu o Ivo Viktorovi a pochopil, že táta byl fotbalista. Určitě by ho učil střílet góly a Karla by to bavilo. Měl rád vůni zelené trávy. Žádné hokejky a helmy jako vypatlaný gladiátor. Jeho táta nebyl násilník. Nikdy určitě nesloužil v Lidových milicích. Měl svou čest, zásady a principy. Nikdy nebyl ve straně. Takoví jako on trpěli v totalitě. Proto odjel tak daleko a už se nevrátil. Karel po něm na vlastní pěst pátral, ale nikdy se o něm nic nedozvěděl. Byl pro něj životní vzor. Ale jaký to může být vzor, když jste ho nikdy nepoznali?
„Nejsou to Izvestije,“ řekl, „ale Baltica Cup!“
Ivoše to viditelně popudilo. Jeho soudružské srdce se ozvalo. „Pořád je to náš starý dobrý turnaj.“
„Sověti to zas projedou?“
Ivoš zbrunátněl v obličeji. Na pokožce mu vyskákaly rudé fleky. Tvář měl najednou jako z ocele.
„Koleduješ si, smrade!“
Oba dva vstali se zaťatými pěstmi. Ivoš vypadal statnější, jako udělaný pořádný chlap. Karel se začal bát. Naštěstí mu přišli na pomoc kamarádi, Pavel a Havel. Jeden popadl Ivoše zleva a druhý zprava. Chytili ho za pařáty a Ivoše znehybnili. Karel ho chtěl strefit do toho jeho surového ksichtu. Jenže Ivoš vykopl nohu a Karel pocítil bolest, jakou ještě nikdy v životě nepoznal.
„Co to děláte?“ vykřikla máma z kuchyně.
„Promiň, Emilko, nechal jsem se unést!“
Karel se svíjel bolestí a Ivoš musel odejít. V novém tisíciletí už žádný cizí strejda k nim domů nepřišel...
11. kapitola z románu Pseudochlap
