Matěj nemohl uvěřit, že jeho máma je opravdu nemocná. To nemůže být vůbec pravda, tak zlý být život nemůže! Jedna jobovka přece už stačila!
Před několika měsíci onemocněl on, když ho zmlátili skinheadi. Máma udělala všechno pro to, aby ho zachránila. Přemluvila toho cizího chlapa, aby mu dal ledvinu, i když to pro ni asi nebylo jednoduché. „Chci, abys mu poděkoval,“ řekla mírně.
Kdo teď pomůže jeho mámě?! Jeho táta, ségra nebo brácha?! Všichni se to od ní dozvěděli dřív, než Matěj. Přijel z vejšky, kde strávil měsíc na kolejích, aby se poznal se spolužáky. Máma mu uvařila, vyprala a pak si přisedla, zatímco hltal aktuální novinky. Seděl u notebooku. Na tohle byl internet úžasný, že mohl mít o všem, co se dělo, přehled online.
„Budu teď nějakou dobu pryč, Matulko.“
Dozvěděl se, že má nádor na mozku. Řekla mu to tak věcně, jako kdyby s ním probírala práce na zahradě. Nemohl pochopit, kde jako bude. Jo, jasně, sám byl v nemocnici, ale máma patří domů! Nikde jinde být ani nemůže, nebo snad může?! To bude dobrý, mami! Budu ti volat! Jo, dám na sebe pozor! Zase se vrátil ke svému životu v Praze...
„Nechceš jít k pirátům?“ zeptal se ho kámoš.
Matěj byl už několik let anarchista. Jezdil na protestní demonstrace, pral se se skinheady. Nosil křivák, glády, piercing, který mu jeho táta jednou málem vytrhl z nosu. Taky malou kérku, máma mu to dovolila. Ale nikdy ještě nedělal do politiky. Netušil, kdo piráti vlastně jsou. Až dodnes si myslel, že přepadají plachetnice u Zanzibaru.
„Zahul si!“ řekl mu kámoš.
Seděli v dusném punkovém klubu. Ustanovovala se strana, Piráti se radili, co budou prosazovat. Na stěně běžela videokonference. Hlavní Pirát seděl doma u svého počítače. Další Piráti seděli úplně někde jinde. Domlouvali si priority, zatímco jejich členská základna hulila. „Musíme být online,“ ozvalo se, „být úplně transparentní. Naše fórum je votevřený, všichni můžou hlasovat. To, co většina zvolí, bude. Žádný mocenský pakty!“
Ta svoboda Matěje nadchla. Takhle se má budovat society! Od lidí, od jejich potřeb a ne v uzavřených stranách. V zákulisních kuloárech pro pupkáče. Pro hrstku mocných a prohnilých.
„Stačí, když zaplatíš příspěvek,“ řekl kámoš.
Dal si dalšího jointa a pak to podepsal. Členská listina putovala mezi lidmi jako nějaké poselství. Umačkané propálené papíry. Matěj měl pocit, že je u zrodu nového věku. Politika pro občany. Pro svobodné piráty! „V sále je wifina, můžete hlasovat! Podpisy i přes mail! Každý může rozhodnout. Svobodný internet, kdo je pro?!“
Společnost, která se buduje zdola! Tak ho to učili na vejšce. Tak o tom už od dětství snil! Matěj teď vidí, co zmůže internet. Volný prostor, ve kterém jsou jen individuality. Můžeme odkrýt každé svinstvo. Svrhnout každé bezpráví! Třeba i amerického prezidenta. Ať žijí WikiLeaks!
„Ještě čouda?“ zeptal se kámoš.
Matěj byl v sedmém nebi. Všechno se mu líbilo. Odredovaní lidé, dunící punk, svobodná atmosféra. Takhle by chtěl žít pořád. Mezi kámošema, se kterými si rozumí. V boji proti korporacím. Globalistům. Konzumu. Měl takovou radost, že se rozhodl zavolat mamce.
Nemohl se jí dovolat a tak vytočil tátu. „Tys za ní ještě nebyl? Ne, nemůže. Je na ozařování!“
To slovo se do něj vpálilo jako cejch. Bolelo ho v hlavě. Představoval si, co to s mámou asi udělá. Ožehne ji to? Spálí mozek?! Naštěstí měl kámoše. Tráva nemůže nic vyřešit, ale dokáže věci vytěsnit. „Já jsem veselej!“ volal, když šel na koleje.
Jedna zrzka s dredami u něj zůstala. Byla absolutně free. Vykládala mu o všem a přitom se svlékala. Ukázala mu kérky. Měla je i na pupíku. Strávila dva měsíce v Bohnicích, trpěla na deprese. Ale elektrošoky to spravily. Mozek je strašně silnej orgán, řekla mu. Pak se zhulili. Pomilovali se. Vyprávěli si o tom, jak budou spolu žít.
„Změníme svět!“ nadchl se Matěj.
Nad ránem zrzka odešla beze slova. Nějakou dobu po ní pátral. Zjistil, že Piráti úplně zkonformněli: Obyčejní maloměšťáci. Právní jistoty a ochrana soukromého vlastnictví. Strašný póvl. Vystoupil ze strany a odjel domů. Tam bylo až nezvyklé prázdno...
Zalezl si k sobě do pokojíčku. Zadíval se na Che Guevaru, který na něj shlížel z plakátu na stěně. Takový prorok to byl! Pronikavý pohled, pyšný černovlasý muž. Původně lékař. Jak to že nevěděl, že bojuje s chimérami? Že ten nejhorší nepřítel se skrývá v každém z nás?!
„Mami, prosím tě neumírej!“
Matěj začal tlouct hlavou o zeď, jako když vězeň bije o mříže...
56. kapitola z knihy Otcovství
