Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
Žijeme v době, kdy si každá druhá dívka myslí, že by se mohla stát spisovatelkou. Tento syndrom postihl také Margot. Měla plno talentů, byla krásná, šikovná a intelektuální. Všechno, na co sáhla, vypadalo nečekaně vyspěle a umělecky. Kromě modelingu malovala, hrála na piáno a tak se přirozeně posunula i k psaní. Nejdřív psala poezii, ale když viděla, jak se Havel s knihou trápí, začala mu pomáhat. Nakonec se přihlásila do jedné literární akademie.
„Nechceš tam chodit se mnou?“ zeptala se, „jsou tam hrozně zajímavý nekonvenční lidi.“
Havel se zasekl na druhém románu. Hledal svůj osobitý výraz a ten byl stále ve hvězdách. Měl málo odžito a neměl ani patřičný odstup ani patřičný nadhled. Margot se seznámila s Ester, s redaktorkou z jednoho státem dotovaného časopisu. Byl to obskurní časopis, který téměř nikdo nečetl. Ester už vydala román, v literárních kruzích uznávaný. Měla velmi lehký styl s pečlivě vykrouženými souvětími.
„Jestli chceš,“ řekla Havlovi, „můžu ti něco vydat…“
Havla to samozřejmě potěšilo. Pochopil, že kurzy tvůrčího psaní nejsou úplně k ničemu. Margot si nadělala plno známostí. Šlo vesměs o levicově orientované intelektuály. Když se zrovna nescházeli na akademii, chodili do kaváren a diskutovali o současném světě. Všichni byli na Facebooku a patřili do stejné sociální bubliny. Měli rádi ekologii, gender studies a v Česku se jim říkalo sluníčkáři.
„Psaní je multikulturní,“ řekla Ester, „musíme umožnit všem menšinám, aby o sobě podali svědectví.“
„Jo?“ řekl Havel.
„Ty jsi přehnaný skeptik,“ přikývla, „se skepsí nenapíšeš velké věci, které tě zasáhnou do srdce.“
Ester zasahovala lidi ráda do srdce. Studovala romanistiku na filosofické fakultě a měla smysl pro všechny utlačované. Jako dcera disidenta se od dětství pohybovala v politice. Angažovala se v protestech proti pravicové vládě. V podstatě byla anarchistka. Chodila v kanadách a v blond vlasech měla dredy. Měla je rozcuchané a kadeře jí rámovaly kulaté nadšené tváře. Působila jako sluníčko.
Seděla na kavárenské židli a kritizovala povídku. Byla o muži, který si začal dělat, co chtěl. Odešel od všeho a chtěl být sám sebou. Na závěr se zřítil s větroněm a zemřel. „Hm, je to o svobodě,“ řekla Havlovi, „ale není to vůbec o dnešku.“
„A to vadí?“
Havel se vyhýbal ideologii jako čert kříži. Myslel si, že psaní je hledání pravdy o lidské existenci. Žádná ideologie, ani ta pokroková, nemůže nic nového objevit. A psaní objevuje, inspiruje, jde si vlastní cestou, kterou ještě nikdo nešel, je syrové, protože ještě neuhlazené soudobým vkusem, provokuje svou odlišností.
„Ale to je málo,“ řekla Ester.
Ester žila v představě, že musí změnit svět. Naroubovala na své psaní politiku tak jako mnoho jiných. Chtěla se vyjádřit, alarmovat, jako by to nedovedl líp běžný dokument. Sepisovala, seskupovala fakta, ale nic neobjevovala. Prala se za práva ponížených. Na čele se jí rýsovala vráska vesmírné lásky. Chtěla dobro pro všechny. Jako kdyby vypadla z knihy Sluneční stát od Campanelly.
„Tohle ti nevytisknu!“ vzdychla.
Havel přemýšlel, jestli je dobrá v posteli. Měla bledou pleť, hubenou křehkou figuru a malá prsa. Na obličeji jí rašilo akné. Oblékala se jako mužatka, ale zřejmě byla velká cíťa. Potíž byla v tom, že žila v omezeném světě. Politika jí zamořila mozek dogmaty. Havel si představoval, že i po sexu by poslouchal její agitky.
„Já to předělám,“ řekl nakonec.
Stavil se pro Margot v literární akademii. Seděla v prosklené kavárně s nějakým chlapíkem. Viditelně spolu ohnivě debatovali. Nejnápadnější na něm byly obrovské hranaté brýle. Takové brýle nosí intelektuál nebo úchyl, pomyslel si Havel. Byl to jeden z nejčtenějších autorů, sepisovatel složitě vykonstruovaných příběhů, které popisovaly žhavé problémy dneška.
„Ty už přišels?“ zeptala se Margot.
Havel pocítil žárlivost. Šel s Margot domů a cítil se špatně. Chtěl najít sám sebe, jít svou cestou, do neznáma. Ale Margot byla občas jako koule u nohy. Chtěla ho stáhnout do konformity. Stačilo se přizpůsobit potřebám doby. Ještě ten den si sedl k počítači a dopsal pasáž, jak jeho hrdina mlátí ženu, ve firmě podvádí a rozhodne se svou vinu odčinit tím, že létá pro uprchlíky do Afriky. Pak to poslal Ester.
„Je to super!“ odepsala mu.
A tím zatloukl první hřebík do rakve svého spisovatelství…
18. kapitola z románu Pseudochlap
