Krásná potvora mi dala šach mat

Hlavní vinu na tom, že se ti dva do sebe zamilovali, měla ekonomie. Nebo spíš přednáška na VŠE, kam Michal, byť student žurnalistiky, docházel. Tehdy byla ekonomie tak zajímavá! 

Přednášeli tam kádři z bývalého Prognostického ústavu, bývalí i současní ministři nebo třeba předseda Liberálního institutu. Právě na jeho přednášce Michal seděl a poslouchal tlučhubu, který se před studentkami velmi rád předváděl se svými liberálními názory. „Jestli brzy neskončí,“ řekla krásná studentka, „tak umřu!“

Byla to šťastná hra osudu? Líbila se mu a tak jí navrhl, že si spolu něco zahrají, aby jí to uteklo. Valérie to přijala s humorem a vytrhla ze sešitu list A 4. Byl to čtverečkovaný papír a oni začali hrát piškvorky. Jako kdysi na základce. Hráli tak dlouho, dokud jim vystačil papír. Když to po přednášce sečetli, Michal s hrůzou zjistil, že prohrál šest ku sedmi. Ta porážka ho zamrzela, ale rozhodl se z ní vytřískat kapitál.

„Musíme oslavit tvoji výhru,“ řekl.

„Fakt, a kde?“

Každá láska začíná jinak, ale všechny končí stejně. Tehdy ještě nevěděl, že je Valérie už dva roky vdaná. Vypadala spíš jako lolitka.  Měla velké oči a ještě trochu dětský obličejík. Kaštanové vlasy jí sahaly až do pasu. Nosila ošoupané džíny a pod tričkem nemívala podprsenku. Člověk by si ji snadno mohl zařadit někam do třeťáku na gympl. Působila nenuceně jako někdo, kdo si nedělá z ničeho velkou hlavu.

„Musím už jít na vlak,“ vzdychla.

Dojížděla každý den z jedné vesnice. Nemluvila o sobě a Michal se o její život na venkově nestaral. Podruhé jí ukázal Staré město. Byl pyšný na to, že jí může předvést památky. Jako kdyby jejich genius loci vyzdvihoval i jeho vlastní osobu. Opájel se slovy jako gotika, renesance nebo baroko. Věděl o nich velmi málo, ale o to víc mluvil. „Víš, co znamená nápis: Fortuna favet fatuis?“ zeptal se nečekaně.

„Ne.“

„Štěstí přeje připraveným,“ řekl a políbil ji.

Ta pusa byla šach v jejich partii. Čekal, jak si s ní poradí. Přešla ji tím, že se rozhodla dělat, jako že nic. Nechala si dál vysvětlovat stavební slohy a tvářila se u toho velmi zvědavě. Michal ji provedl podél řeky a když se vraceli zpátky, narazili na dům U Apolináře. Před vraty, když zjistila, že se jedná o porodnici, celá se zachvěla. „Ach jo, pojďme pryč!"

Od začátku, co ji znal, měla zdravotní potíže. Ten tragický pocit a její svůdná tělesnost byly v takovém nepoměru, že ho to zabolelo. A bolest je původcem každého velkého citu. Chovala se, jako kdyby jí bylo patnáct. Držela ho za ruku a házela po něm očima. Když si sedli na čaj, zatvářila se zvláštně. Ta proměna z vrnícího kotěte byla rychlá.

„Co je?!“ řekl Michal udiveně.

Začala ho pozorovat pohledem tygra. Nikdy ještě nezažil u nikoho tak silný hypnotizmus! Přikovala ho k židli jako králíčka. Uhranula ho magnetickýma zelenýma očima. Mlčela a jen ho sledovala. Sršelo jí z očí poznání, nedůvěra, touha proniknout ho až na kost.   

„Miluju tě!“ řekla.

Měl pocit, že je o všem rozhodnuto. Jednou provždy. Ona byla ta, která mu dala obratem šach mat. Stačila jí k tomu chvilka v kavárně. Když vyšel ven, byl to už úplně jiný člověk. Ta prohraná partie ho změnila. Od té doby neustále doháněl svou prohru. Snažil se Valérii překonat. Udolat ji, zmocnit se jí, i když to nebylo možné. Co jiného je láska než šachy?!    

Hráli spolu neustále, většinou spíš na dálku. Když mohla ona, nemohl on, nebo naopak. Když měla dítě Valérie, měl on dítě taky. Bojovali přes mobil, psali si nebo mlčeli. Ty partie byly vyčerpávající. Takhle nějak se musel cítit Bobby Fischer, když hrál se Spasským. Tehdy v Reykjavíku první partii prohrál a k druhé ani nenastoupil. Rušily ho kamery. Byl to paranoik, ale šachová zahájení měl geniální.

Nikdo nevěděl, s čím přijde. Spasskij musel zahodit všechnu teorii a stejně to prohrál. Nakonec všichni prohrajeme. Na to jsem myslel často, když jsem seděl na nějaké politické tiskovce. Politici také hráli šachy. Různě mlžili, lhali v přímém přenosu. Jejich soupeřem byla veřejnost. My novináři jsme byli jen takové obecenstvo.   

„Pane premiére, vy nerozeznáte špinavé peníze?“

„To jsem nikdy neřekl!“

Mocenské šachy byly velmi paranoidní. Zahájení byla rychlá a matem mohla být každá konspirace. Jenže ty šachy byly příliš zmatené. A ke všemu i bez lidského rozměru. Nějaký tlučhuba se předváděl. Byla to moje práce, ale radši bych se viděl s Valérií. Na každé tiskovce jsem si přál, aby tam se mnou byla. Sedla by si vedle mě a vytrhla by ze sešitu list A 4. V tom svém bílém tričku a ošoupaných džínách... 

Tentokrát bych tě vyhrát nenechal, Valérie.

57. kapitola z knihy Otcovství