Deník spisovatele – všechny ty ČT redaktorky za veřejné peníze...

Dopustil jsem se té neprozřetelnosti, že jsem si opět jednou pustil Českou televizi, abych si ověřil, jak je dnes pokud možno vyváženě reflektována naše společnost. Udělal jsem zjevně chybu, protože žádná objektivita se nekonala, např. interview na téma globální oteplování ve mně vyvolalo mrazivé pocity. Opravdu je možné, aby převládl jen jeden názor, který tak nekriticky různé redaktorky zohledňují? Schválně píšu redaktorky, protože ta koncentrace polovzdělaných ženštin je až monstrózní. Např. rozhovor o filmu „Don’t Look Up!“ se nesl v duchu, kdy nešlo o film, ale o to, proč jsou lidé tak blbí, že nevnímají katastrofu.

Mrazilo mě z toho, že redaktorka nekriticky přitakává, jako by ani na chvíli nepochybovala, že přichází zkáza světa. Tak konformní rozhovory se dějí na ČT nebo na ČRo evidentně často, až mě to děsí. Ne, že by muži byli na tom líp, ale ty naivní slečinky vévodí. Tady musím provést sociologickou sondu: Z posledního sčítání lidu vysvítá, že v Praze se koncentruje příliš velké množství vysokoškolaček. I z toho dnešní mainstream dedukuje své slavné vývody, např. že ženy jsou vzdělanější. Formálně jistě, odráží se tu nivelizace školství a pečlivá průměrnost žen. Ale co by měly dělat, nějaké řemeslo; a jaké vlastně?!

Ona i intelektuální práce je řemeslo, velmi tvrdé, patří k ní vivisekce, která je prováděna sama na sobě. Jenže naučit se na zkoušky, způsobně odemlít, co se po mně chce, nevede k myšlení. V drtivé většině zbyde vymytý mozek plný naučených frází. Nemyslím, že by takto vybavené „talenty“ měly pro státní instituce přínos. Ale o to víc je využívají - na úkor úrovně veřejné debaty. Proto v Česku jen papouškujeme, co se valí ze Západu, ale to, že znovu podléháme iluzi (a la de Chardin) o spojení lidstva, které koná unifikovaně, jak mraveniště, je fakt; jako by se pečlivé studentky neučily nic o zvěrstvech 20. století.

Vivat nepoučitelnosti, tomu lidskému prokletí! Dnešní ženy se pohybují mezi dvěma polohami: první je, že svůj subjektivní pocit zobecňují, ten druhý, ještě častější, že se snaží být in, tj. konformní. Jejich instantní znalosti pro ně někdo připravil, zabalil, udělal lákavými. Jak krásné by bylo, kdyby byl každý sám za sebe, jen s minimem determinace pohlaví, rasy nebo národa. Pak by šlo o argumenty, o kritické myšlení, které se neustále koriguje, poučuje z minulosti. Byla by to skutečná emancipace, nikoliv ta zastaralá, která nás vrací do 19. stol., kdy sufražetky bojovaly za rovnost pohlaví.

Dnes se stále víc vedou minulé války. Pak se ale nesmíme divit neuróze, která stíhá tolik konformistů. Buď je stíhá panika, jako v případě emisí, nebo hysterie, jako v případě tzv. rape kultury. Ach ta přetvářka, která je v tom skryta, kdyby si všechny ty hlasatelky blaha sáhly do svědomí, byla by pravda jinde. Ne nadarmo výzkumy potvrzují, že ženy většinově sní o znásilnění, že by za to mohl chudák Freud? Ale navenek je něco pudí, aby se vymezovaly pohlavně, ukřivděně, čili neuroticky. Myslím, že je jich ve veřejných médiích škoda, tam by měli pracovat lidé, co chtějí sloužit všem občanům bez výjimky…

Ukázka z knihy Deník spisovatele