Deník spisovatele – když nám média oznámí, v kolik začne válka...

Každé ráno, sotva člověk otevře oči, narazí na bullshits, na neuvěřitelné množství žvástu, které chrlí mediální sféra. Nevyčítám to zpravodajským službám, které pouští informace ve svém zájmu, ale masmédiím, které si zvykly strašit lidi (jako během covidu), takže z možnosti útoku udělají koncentraci jistoty, která opět jen vyděsí, nanicovaté lejno, které v sobě nemá žádnou hodnotu, jen zahlcuje prostor ošklivostí, rozmazává se nám denodenně po tvářích, a těm, kteří ho okamžitě komentují, zalézá i do úst, aby se jím pořádně zalkli. Je to naprostý bullshit, poněvadž v něm není ani zbla pravdy a krásy.  

O to směšněji působí věčné dohadování, co je to pravda. Jako by nikdo nedokázal začít sám u sebe, u své niternosti, aby zjistil, že pravda je jen postoj, v tom, jak vidím sám sebe. Pak můžu odhalovat i věci, ty blízké, co jsem si osahal, svědčit o nich s jistou pravděpodobností. Pravda je totiž abstraktní výslednice, není hmatatelná, faktická, všichni ji skládáme dohromady jako mozaiku. Smysl pro pravdu vychází z autenticity, která je vlastní jen málokomu. Většina lidí se propadá do falše, aniž by ji vůbec dokázala prohlédnout. Smysl pro pravdu souvisí s vkusem, který nás krotí, abychom se necpali hovnama.

Ošklivost, ve které se rochníme, je daná vykořeněností. V upadlé society není žádný vzor, arbitr vkusu, tudíž i pravdy. Masa lidí se vyžívá ve žvástu a snobové na druhé straně v kýči. Co je to ten žvást? De facto banalita plná klišé a frází, kde pravdu nenajdeš ani pod lupou. Dám zcela náhodný příklad, poslední nominace české kritiky, film Okupace, typický produkt žvástu, kdy zobrazení ruské okupace je banální, mladí tvůrci si prostě řekli, co bychom tam ještě vrazili, aby to bylo typické, abychom ukázali českého zbabělce. Banalita spočívá v tom, že do toho nedali nic ze sebe, jen naučená klišé a fráze.

Proto z toho vyjde jen užvaněná hloupost. Opakem trapné banality je druhý extrém, což je kýč. V něm je touha pro kráse, čili po pravdě, tak intenzivní, že překročí vkus. Kvůli tomu se úplně vymkne, dojme sám nad sebou, jako se to občas stane básním Jana Skácela. Příliš vážnosti, snahy o pravdu, vede k sentimentu, k upadlosti. Hezky to popsal Kundera, když popsal kýč tak, že je druhou slzou, která slzí nad vlastním pohnutím. A mezi těmito krajnostmi se pohybuje krása. Je přesahem, výslednicí lidských vkusů, která je v důsledku zcela obecná. Svým vkusem se přibližujeme k přesnosti, která dělá pravdu pravdou.   

Tudíž je krása vždy v opravdovosti. Proto si myslím, že můžeme zachytit svět jen tehdy, když jsme autentičtí. Zvlášť dnes, když se topíme v bullshitu, je jediná cesta opravdovost, která je vždy prostá. Když píšu, píšu jen o tom, co znám, přirozeně, protože přirozenost není nic jiného, než to, co je v tuto chvíli autentické. Vše ostatní je žvást a kýč, buď infantilní banalita (třeba tady na blogu), anebo kýčovitá propaganda (třeba na titulcích masmédií). Právě krása, a v ní obsažená pravda, je nutná, aby se uchovala tenká slupka civilizace - bez ní budeme zase jen krvelačné bestie, jako ti, kteří dnes vyvolávají válku na Ukrajině.

Ukázka z knihy Deník spisovatele