Jsem těhotná, ale léčím se

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Zatímco ostatní se chovali divně, Marta se nijak nezměnila. To, že úplnou náhodou otěhotnila, ji nemohlo rozhodit. Na to bylo ještě příliš brzy, aby si to připouštěla. Měla v práci spoustu rozdělaných projektů. Trávila celé dny na stavbách a o víkendu taky pracovala. Snažila se uklízet, udržovat domácnost, ale Karel se jí motal za zadkem. Stále za ni něco dělal, jako kdyby byla malomocná. 

"Jsem těhotná," vzdychla, "nejsem nemocná."

Ani prádlo ji nenechal vyprat. Údajně se nemůže shýbat, aby tomu malému neublížila. Nandal sám prádlo do pračky a spustil ji. Pak, když se vypralo, sám ho vytahal. Připadala si k ničemu. Tak to bude už stále? Kvůli tomu, co nosí ve svém bříšku? Žádný vztah k tomu zatím necítila, jako kdyby to ještě vůbec nebylo. Jako kdyby to byla pouhá chiméra.

"Stala se katastrofa," zavolala jí kolegyně, "ten barák na Smíchově, co jsme schválili k rekonstrukci, spadnul!" 

Hned ráno se tam osobně rozjela. V ulici před budovou stála hasičská auta, několik sanitek a policejní vozy. Policisté se snažili zastavit občany, nějaké zvědavce a novináře. Natahovali červenomodré pásky a vytvářeli prostor pro záchranáře. Do jedné ze sanitek nakládali nosítka se zraněnými, dokonce přijel i pohřební vůz. Snažila se domluvit s velitelem zásahu, aby jim umožnil vstup.

"Mám s sebou plány rekonstrukce," řekla, "snad vám to pomůže, taky můžu sehnat statika."

V jednom hasičském voze měli stolek a tak si tam rozložili plány a radili se nad nimi. Velitel hasičů sejmul přilbu a usmál se na ně poměnkovýma očima. Marta s kolegyní jim popsaly dispozice. Sesuté zdivo jim zatím neumožnilo dostat se do zadní části, kudy vede vedlejší ocelové schodiště. Odtud by mohli prozkoumat stav budovy. Podle průzkumu, který hasiči provedli, se zřítily nosné klenby. "Čtyři patra se propadla!" konstatoval velitel.

Všude bylo plno hluku a prachu. Marta s kolegyní dostali přilbu a čekali, až přijede statik. Uprostřed budovy ležela vysoká hromada suti. Kolem ní zůstaly obvodové zdi jako odhalená střeva. Visely z nich zbytky zdiva, trámů, prken, podbití a krytin. Většina vnitřního vybavení ležela na jedné hromadě a pod ní ležely zavalení lidé. Pracovníci firmy, která prováděla rekonstrukci.

"Musíme odhazovat hromadu," zaslechla Marta velitele, "jsou tam lidi, používejte jen ruční nářadí."

Průjezdem budovy přijížděl hasičský buldozer. Taky policejní auto, ze kterého vystoupil muž se psem. Začali pátrat po tělech. Marta si říkala, že by měla pomoct. Držela si kapesník u nosu, jelikož se jí špatně dýchalo. "Já se bojím!" vzdychla kolegyně.

Vypadalo to jako strašná apokalypsa. Zřícená budova, kouř a prach, jako po bombovém náletu. Zdravotníci, kteří dávali první pomoc člověku na nosítkách. Ten měl ještě štěstí, dostali ho jako prvního. Ale co ti, kteří už nemohou dýchat?!

Marta vytahovala trámy z hromady. Když odnesla několik kusů ke zdi, měla pocit, že slyší nářek. Začala usilovně odhazovat cihly, omítku, těžký nábytek. Věděla, že tady jde o život. Když se ke zraněnému dostane včas, může ho zachránit. Pod zavalenou skříní zahlédla zakrvácenou lidskou tvář.

Nějaký hasič ji zadržel. "Jděte prosím stranou!"

Bylo toho na ni už moc. Těžce dýchala a klekla si vysílením. Všude kolem poletoval prach. Zraněný muž ještě dýchal. Záchranáři mu dávali umělé dýchání. Pak mu někdo zkontroloval puls. Bylo jasné, že tady je veškerá snaha zbytečná.  

Marta se ocitla tváří tvář smrti. Nevěděla si s tím rady. Ještě jí to vůbec nedocházelo. Takhle končí život? Tak smutně a hloupě? Pak uviděla něco, co ji udivilo. Šedý prach jako kdyby se rozestoupil. Těsně nad tělem se vznášel bílý balónek.   

"Nic si z toho nedělej," řekl tenkým hláskem, "mě už nic nebolí. Je fakt, že jsem za moc nestál. Flákal jsem se a dělal samý klukoviny. Zjistil jsem, že mě všechno nudí. Nakonec jsem skončil tady, na stavbě. Chvíli jsem studoval vejšku. Život je prchavost. Proč se vlastně tak snažíme, abysme něčím byli? Podívej na mě! Je ze mě balónek, ani mě pořádně neutáhli, možná splasknu. A takhle mám vyletět do nebe? Nejspíš doletím tak akorát do Kobylis..."

Pak balónek odlétl a Marta se rozhodla to zabalit. Byla u konce se silami, kolegyně ji vysadila před domem. Doma bylo krásně uklizeno, navoněno, na talířku měla špagety. Na sušáku viselo čerstvě vyprané prádlo. Šla se ke Karlovi přitulit. Probudil se a položil jí ruku na bříško. "Dávalas na sebe pozor?!" zašeptal.

Teprve teď si vzpomněla, že je těhotná…

 34. kapitola z románu Pseudochlap