Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.
První, koho jsem jako na potvoru uviděla na návsi, byla Drahuše, dojička, která se vracela po ránu z kravína. Hned, jak mě zblejskla, nahrbila hřbet jako jaguár a přejela pohledem Karla, který vykládal tašky z kufru. Před našima vratama stálo tátovo auto a my museli zastavit na silnici. Drahuše zrentgenovala Karla a pak nové auto, mého služebního Superba. Muselo to v ní vřít asi jako v papiňáku.
"Ahoj Martuše!" řekla s respektem.
Blahosklonně jsem jí pokývla na pozdrav. Tak to bychom měli, pomyslela jsem si, když nás minul její zadek pivovarské kobyly. První nepříjemnou chvilku mám za sebou. Kolik jich ještě bude? Když jsem odtud odcházela, byla jsem úplně jiná, než jsem teď. Ale kdo to pochopí? Všichni mě budou zase brát jako mladou Martuši z kravína. Mladou dvacetiletou holku, která měla osud jasně předepsaný...
"Tohle byl kdo?" vyděsil se Karel.
Od té doby, co jsme tady, se všemu hrozně diví. Jako kdyby nikdy neviděl úplně normální vesnici. Hned za vrátky šlápl do slepičince a zatímco jsme se zdravili s našima, otíral si ho do trávy. Pak na něj skočil vořech Rambo a zakousl se mu do kalhot, což Karla rozhodilo. Uvítání bylo po dlouhé době veselé, dokonce i mamka vyšla na zápraží.
"Tak tohle je Karel!" řekla jsem našim.
Už jsem viděla, jak jim zase vysvětluju, proč nejsem vdaná, i když čekám v pětatřiceti letech dítě. Navíc to stejně nikdy nepochopí. Taťka mě určitě rád vidí, ale máma mi nikdy neodpustila, že jsem ji nechala ve stavení samotnou. Měla na krku oba moje bráchy a tátu, který po sobě nikdy nic neuklidil.
"Haló, bráško!" mávla jsem na bratra.
Moc se ke mně neměl, nejspíš to ta jeho nádhera. Kvůli ní si postavil na zadním dvorku dům, aby měla lepší život. Měli kluka a holku, ale s těma mě nic nepojí, vyrostli, když jsem byla na škole. Všichni mě mají tady už za Pražandu. "Umíš ještě střílet?" zeptal se tatínek po obědě, když jsme procházeli hospodářství.
Všechno bylo na starém místě, i jeho brokovnice. Ráda jsem s ním chodila na hony, i když máma nadávala. Musela jsem mít doma hotovo, abych mohla jít: chalupu, dvorek, zvířata i záhony. Tehdy jsme měli ještě kozy a ovce, ale ty už bratr zrušil. Tam, kde byly velké chlévy po kravách, si udělal autoopravnu.
"Jdete s náma na pouť?" zeptal se druhý brácha, co bydlel v našem starém pokojíčku.
Karel jedl posvícenské buchty a já se šla upravit. Sedla jsem si v parádním pokoji k toaletce. Dýchlo na mě kouzlo starých časů. Máma měla nacpané skříně oblečením, co nosila za totáče. Všechno schraňovala, šaty, ušanky, kožichy, vaťáky, kombiné i lodičky. Prohrábla jsem prsty šuplíky u toaletky, abych našla nějakou sponku. Úplně nečekaně jsem našla své dětské sponky, červené berušky s puntíky.
Nosila jsem je, když jsme chodili na prvního máje. Lítala jsem venku po zahradě a mávala křídly jako beruška. Tehdy mi stačily ke štěstí cetky, co nám naši koupili na pouti. Vůbec jsme měli všechno laciné, dederónské hračky, lopatky, kyblíčky, náklaďáky pro bráchy. Já dostala plastovou konvičku a zalévala máminy pelargónie, zatímco bráchové stavěli hrad z písku. "Ty bys nám ho zbořila!" odehnali mě.
"A co tam v Praze děláš?" zeptal se mě táta, když jsem šli na pouť, "pořád stavíš ty mrakodrapy?"
Na návsi vedle kostela stály maringotky. Z reproduktorů vyhrávaly staré hity, točily se tam kolotoče, byla tam i dráha s autíčky, taky houpačky s labutěmi. Sešla se tam půlka vesnice a všichni nás zdravili. Vzala jsem Karla za ruku a táhla ho ke stánku se sladkostmi. "Kup mi cukrovou vatu a vystřílej mi rudou růži..."
Chtěla jsem se předvést, úplně mě to dostalo. Cukrová vata byla příšerně sladká a lepila se na pusu. U střelnice nikdo nebyl, tak jsme zaplatili, Karel si nabil vzduchovku, zamířil a netrefil. Špejle s krepovými růžemi se ani nepohla. "Kruci!" řekl Karel.
Strašně jsem se zastyděla. "Dej to sem!" řekla jsem.
Viděla jsem, jak se všichni koukají. Půlka vesnice špicovala uši, co se to na střelnici děje. Nabila jsem diabolku a zamířila na špejli. První rána a hned perfektní. Vida, nezapomněla jsem! Světský, co obsluhoval, mi podal růži a já si ji dala do knoflíkové dírky. Pak jsem střílela dál, na terč. Kdo trefí černou desítku, vystřílí formuli. Formuli jsem dala synovci. Za tři rány do černého byla indiánská čelenka. Tu dostala neteř. Ušatého plyšáka jsem dala cizímu děcku. Jeho rodiče, bývalí spolužáci, koukali. Drahuše tam měla čtyři kluky a všem jsem něco vystřílela: Pistolku na vodu, prstýnek, barbínu, maketu mobilu...
"To je naše Pražanda!" zaslechla jsem Drahuši, jak říká obdivně.
47. kapitola z románu Pseudochlap
