Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality. Jako kdyby jim někdo nakukal, že online znamená něco zhola jiného než normální bdělost, kdy se ráno vzbudím a koukám, jestli prší nebo ne. Jaký je proboha rozdíl mezi tím, když si ranní novinky o realitě vyhledám na netu? To, že je něco rychlejší, dostupnější, neznamená, že je to jinačí.
To, že můžu krafat na sítích, neznamená, že nemůžu podobně krafat mezi štamgasty v hospodě. Davovost je stále tatáž, i anonymita, jestli chcete být anonymní, jděte na hokej, tam se vyřvěte do sytosti, můžete být stejně vulgární jak na Twitteru. Vaše ego se projeví stejně, ať už jste v kolektivu bolševiků nebo v bublině, která se vám jeví jako super, jelikož jste všichni sluníčkáři. Zkrátka, člověk je z podstaty opice; ke všemu notně hysterická verze roku 2023.
Hysterie vůbec napomáhá nedorozumění: to první bylo, že virtualita, která přišla s internetem, je existenciální zlom. Tehdy to razili zapálení ajťáci, ale hlavně pisálci, kteří zavětřili peníze, pamětníci si vzpomenou, jak se šířil pojem „nová ekonomika“. Kdo nebude na netu, ztratí klienty, globální sítě všechno pohltí. Ti chytřejší tehdy, važme si jich, tvrdili, že ekonomika je jen jedna. A já můžu jen doplnit, že civilizace, tak jak ji známe odjakživa, je stále stejně artificiální.
Přesto chápu, že nová média tak znervózňují. Každá novinka přitahuje hysteriky, co přehánějí. Čím míň je to reálně převratné, tím větší pompu tomu dávají. Myslí si, že když se toho nezúčastní, zaspí dobu, zmarní život, svůj úspěch. Dělají „politiku“ svými tweety s pocitem, že drží prst na tepu doby. Nechápou, že je to podobně stádné, jako se srotí štamgasti ve čtyřce hospodě. Jejich zbytečnost je přímo úměrná tomu, kolik jim podobných dělá to samé.
V takové atmosféře je uměřenost vzácná. Mít smysl po míru je základ pro celý svět, třeba i digitální. Naučí vás normalitě, i když třeba klikáte myší nebo chatujete. Je to přece jen snazší než psát dopisy, zvlášť, když prsty zakrněly. Extrém je si myslet, že internet nás privileguje, je to stále jen realita, kde buď něco umíte anebo ne. Ale to je dnes zakryté tou věčnou hysterií: Nejistota, lidmi cloumající, zakrývá hodnotu toho, o co by mělo v životě jít.
Ono je to vlastně ještě horší; příklad za všechny: Český lev. Chápu, že je to sešlost histriónů. Ovšem ta pompa, s níž se slaví něco, co je viditelně průměrné, je zarážející. Čím míň jsi, tím jsi pompéznější. Schopnost pro proporce se ztrácí, stačí posoudit filmy, co se tak slaví, za rok, jestli z nich zůstane jeden, který se zařadí do „Zlatého fondu". Já mám obavy, že ta pokleslost souvisí s dobou. S nástupem soc. sítí - s tím, jak málo rozlišujeme reálnou autenticitu.
Nebudu ani komentovat, jak se toho chytly feministky: Kdo kritizoval tu filmovou pompu, dostal naloženo. Vždyť je tady plno filmů, které dělají i ženy, samý klenot. No, musím říct, že život ve virtuální realitě je často opravdu duševně nebezpečný...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
