Erekce, kopulace, ejakulace

Takových lidí, jako byl Rostislav, je už dneska málo. Jeho úspěchy u žen byly lehce doložitelné a nepopiratelné. Měl v sobě nějaké zvláštní fluidum, živočišný magnetismus, kterým je k sobě přitahoval. Ani se nemusel příliš snažit, stačilo si udržovat pověst samce, co vždycky chce a může. Zástupy kolegyň, sousedek, servírek se mu dobrovolně hrnuly do náruče.

Byl to můj kolega v kanceláři a pro mě to bylo nepochopitelné. Nic zvláštního na něm nebylo, ani vzhled, inteligence nebo bankovní konto. Bylo mu tehdy přes čtyřicet, ale i mé dvacetileté vrstevnice, jakmile se o něm doslechly, jako kdyby ztrácely zábrany. Každé ráno, když přišel do práce, jsem se dozvěděl: „Třikrát bez vyndání, mladíku.“

„Jo, a co na to manželka?“ řekl jsem.

Blahosklonně pokrčil rameny. „Taky v pohodě. Když je šťastná milenka, je šťastná i manželka.“

Pak si zalil kafe a hodil nohy na stůl. Jeho samolibost mi lezla na nervy, ale přesto jsem ho obdivoval. Utvářela ho husákovská promiskuitní doba, sladká bezstarostná léta. Byl produkt své doby. Žádné velké city ani ideály, spíš všední využití volného času. Někdo chodil na ryby, houbařil nebo chatařil, zatímco Rostislav souložil.

„Pan Ješina má návštěvu na vrátnici,“ ozývalo se v závodním rozhlasu, „opakuji, pan Ješina má návštěvu!“

Všichni jsme věděli, která uhodila. Nějaká zhrzená milenka tam marně čekala, zatímco Rostislav se někam vypařil. Vědělo se, že často chodí do archivu, který měl na starosti. Vrátný mi zavolal, abych ho okamžitě sehnal. Seběhl jsem po schodech do podzemí budovy. Na dveřích archivu byl nápis: „Nerušit, skartace dokumentů!“

Zaťukal jsem a otevřel. Teprve tam jsem pochopil, proč mě Rostislav nemohl slyšet. Měl hlavu sevřenou mezi ženskými stehny. Byla to stehna naší soudružky náměstkyně. Měla sukni a kalhotky u kotníků, jinak byla oblečená a stále ještě pěkně upravená. Rostislav měl stažené kalhoty a pořádnou erekci.

„Zavři zvenku, pitomče!“ řekl.

Ten výjev mě tehdy dost fascinoval. Náměstkyně ředitele na psacím stole. Jak primitivně a zvířecky to vypadalo!

Asi za dvacet let potom jsem Rostislava znovu potkal. Jel jsem v nákupním centru s vozíkem do oddělení elektra a nemohl nikoho sehnat. Zajel jsem až do skladu, odkud jsem zaslechl charakteristické zvuky. Nějaká žena to dopoledne prožívala velké vyvrcholení.

Po nějaké době vyšel k pultu Rostislav. Měl na sobě montérky a kromě šedivých vlasů se skoro nezměnil.

„Pane Ješino, jste to vy?“

„Ahoj, mladíku,“ pozdravil, „co to bude?“

Řekl jsem mu svůj požadavek. Kolem nás se prosmýkla nějaká dívka. Zřejmě místní prodavačka.

„Mistře, jak to pořád děláte?“

Rostislav se usmál. „Jestli myslíš to, co já, tak ani nevím. Sex je jednoduchej. Musíš za ním jít. To jen vaše generace si ho komplikuje. Ženy jsou zmatený a potřebujou uklidnit. Nic víc, nic míň. Chovejte se jako samci. Vy jste už tak vystresovaný, že se všeho bojíte. Bojíte se výsměchu, odmítnutí, udání nebo jejich převahy. Jste zbabělci.“

„To jsme celý my,“ pokýval jsem.