To, jak se naše civilizace vypořádává s další virovou epidemií, je jeden z průvodních jevů úpadku mužství v populaci. Když francouzští studenti stáli na barikádách v roce 1968, bojovali proti otcovské autoritě,
To, jak se naše civilizace vypořádává s další virovou epidemií, je jeden z průvodních jevů úpadku mužství v populaci. Když francouzští studenti stáli na barikádách v roce 1968, bojovali proti otcovské autoritě, de facto proti tehdejší rekonstrukci poválečného světa. Všechny výdobytky té doby, z nichž dodnes Západ těží, svou revoltou popírali a nastolili epochu kultu oběti, uražených a ponížených, které je třeba chránit. Emancipace ženy (a dalších „skupin“) přinesla důraz na sociální vnímavost a na právo na život v takové míře, že na druhou stranu omezila lidskou tvořivost, která riskuje, aby sama sebe přesáhla.
Jednoduše řečeno, mateřský ideál, který chlapce chrání, navléká do šál, teplých svršků, aby se mu nedej bůh nic nepřihodilo, převážil nad tím, že musíš občas riskovat, jít do světa, abys něco vykonal. Otcovský princip je posledních padesát let gumován, tudíž vyrůstají muži, kteří jsou sametoví, bojácní a nerozhodní. U nás je tento trend vidět zvlášť u generace Y, těch, co se narodili v osmdesátých letech, kdy eskalovala rozvodovost a chlapce vychovávaly bohužel hlavně ženy. Jejich zástupce můžeme dnes vidět řešit zmateně a úzkostně epidemii tak, jak to předvádí např. pražský primátor nebo ministr zdravotnictví.
Přesně o takových pseudochlapech je můj román. Nehledám v něm viníky, ale spíš trendy, které tak významně ovlivňují současnost. Žena, rozvedená matka, která tak hýčká svého syna, v sobě chtě nechtě nosí určitou zášť, ambivalentní vztah k mužům, kterým se snaží pracovně vyrovnat a přitom v duchu touží po mužském objetí. Jenže je jen jedna z řady, co vychovává zhýčkané slabochy, přičemž žehrá na úpadek mužů. Společenský tlak na její úspěšnost, na materiální atributy nezávislosti a módní trendy, ji vede k tomu, aby se podobala mužům, přepínala svou přirozenost a stávala se emancipovanou neurotičkou.
Kult oběti, důrazu na bezpečí a ochranu, vede k tomu, že se bortí mužské vzorce a zůstavají už jen bezpohlavní karikatury. Ženy, které, jak věděl už Freud, nevědí nikdy, co chtějí, ale nechají se o to víc tlačit mediálně do úzkosti doby, protože jim tak velí jejich emoce, nevládnou rozhodností, která je pro společnost nutná. A generace mazánků, která dnes určuje už z velké části chod státu, je tak zhysterizovaná, že nevnímá úzkostnost, s jakou virózu řeší, kdy náklady na řešení převyšují důsledky epidemie. Což porušuje krizový zákon, který tak rádi uplatňují (asi by museli říct voličům, že nejsou nesmrtelní).
Viditelně chráníme potenciální oběti tak, že ztrácíme životadárnost. Můj hrdina, pseudochlap, bere od dětství ohledy, potlačuje sám sebe tak, že je vnitřně rozpolcený, sváří se v něm několik alter ego. Místo toho, aby se rozhodl, kým chce v životě být, nechá svá alter ega, aby ho dusila, čímž není příliš použitelný pro ženy. Jednou je tím, jindy oním, je nečitelný, nerozhodný a bojácný. Je tím, jakým ho chtějí ženy mít, přizpůsobuje se jim, dělá, co řeknou, ale není sexy. Kdy pochopí naši mazánci, že sexy budou až teprve tehdy, když půjdou proti panice davu, budou rozhodní, odvážní a střízlivě racionální?
Ukázka z knihy Deník spisovatele
