Je to smutný jev, že tolik i poměrně chytrých lidí propadlo panice, která ochromuje mozek. Zvlášť je to patrné v mediálně virtuálním světě, kde se v době korony vyostřily dva extrémy,
Je to smutný jev, že tolik i poměrně chytrých lidí propadlo panice, která ochromuje mozek. Zvlášť je to patrné v mediálně virtuálním světě, kde se v době korony vyostřily dva extrémy, buď tu máme úzkostné dogmatiky anebo popírající heretiky, jako by právě to, co je mezi nimi, nebyl reálný skutečný život. Jenže to vypjatý marketingový styl vládnutí není schopen vnímat, ten je už dlouho odtržený od reality. Ukázalo se to v plné nahotě na začátku krize, kdy premiér vlády nevěděl, že máme krizový zákon a k němu se vázající pandemický plán, podle něhož se mělo začít racionálně pracovat tak, jak si stát po léta plánoval.
Místo plánu od té doby zažíváme chaos, krajní řešení a děsení obyvatel pomocí médií a sociálních sítí. Epidemie přicházejí celkem pravidelně, ale reakce na ně, v době marketingu, je surreálná. Jako by úzkost toho, kdo na Twitteru už dávno vytěsnil smrt, uvedla do pohybu dětinsky infantilní víru ve vyšší moc. Namísto šamanů se modlíme k expertům, kteří exhibují v médiích a zplošťují tvar křivky, aniž mají ponětí o všech rizicích společnosti. Celosvětově se vyprázdnila politika a zůstaly jen mediální exhibice jako měřítko úspěchu. Pak je ovšem nevyhnutelný patos, s jakým se vládci děsí toho, že umírají lidé.
Ano, každá epidemie přináší oběti, tak to bohužel je. Nikdo z nás nepřišel na svět se zárukou, že neumře, to ani marketing nezmění. Nikdo neví, jestli za pár let nepřijde horší ohrožení, které dnes zdevastovaný stát nebude schopen ustát. Tak tomu bylo v historii vždycky! Hrát si na bohy je dnes největší prohrou vědy a těch, kdo jí věří. Zaštiťují se čísly, kvantifikují náš život, ale jeho smysl nechápou. Chrlí abstraktní zavádějící údaje, ale na reálný život v českém státě nemyslí. Lidský život totiž nelze spočítat, lze ho jen smysluplně žít. V první řadě fakt nejde o to, jak dlouho ho žijeme, ale o to, jak kvalitní ho máme.
Umění ukazuje to, co nikdy nedokáže věda. Jedinečný lidský osud, jeho důstojnost a touhu po smyslu. Když je člověk postaven před volbu, volí často způsob života, který bude kratší, ale hezčí, jako třeba M. Kopecký ve filmu Prodloužený čas. Medicína si dnes uzurpuje pastýřskou moc, které se ovečky podrobují. Náš svět neovlivňují filosofové nýbrž ranhojiči. Jenže člověk není kuře, které chováme v klecích, aby se dožilo technologicky předurčeného věku. A když dojde k nečekané smrti, je to porucha, kterou specialista opraví. Technokratičnost myšlení, ovládající současnost, nás vede k dehumanizaci člověka.
Jediné dobré řešení je se s koronavirem sžít. Od února se měla epidemie kontrolovaně řídit, chránit rizikové a posilovat zdravotnictví tak, aby se stát neochromil a nevznikly neúměrné škody. Jenže v éře marketingu vítězí extrémy, Made in China, tudíž stát se podruhé zavřel, což nemusí být naposledy. Fascinující je neschopnost plánovat, co bude třeba v zimě nebo příští rok na jaře. Lockdown po x-té?! Fachidioti vidí dnešek, rostoucí křivky, ale přiznat, že není jiná možnost, než lidi promořit, na Twitteru nedokážou, tudíž stát devastují, aniž by tušili, že hmotné, sociální a morální následky budou nevyčíslitelné...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
