Mám rád ticho, bytostně, možná až přecitlivěle, opakem ticha je válka ve všech podobách. Je to stejné, jako když lidé milují ohňostroje, nechápu je, držím se zpátky,
Mám rád ticho, bytostně, možná až přecitlivěle, opakem ticha je válka ve všech podobách. Je to stejné, jako když lidé milují ohňostroje, nechápu je, držím se zpátky, už od dětství. Ten třeskot, úžas nad randálem, je protivný, v tu chvíli se lidí straním. Válka je bohužel velký ohňostroj, nad kterým se pořád dost barbarů baví.
Tehdy, když mi bylo dvanáct, jsem seděl v polabinském lesíku a místo tréninku jsem snil o světě. Zařekl jsem se, že ho celý promyslím, zejména to, proč je člověk tak křehký. Měl jsem tu smůlu, že jsem už viděl umírat dítě při nehodě, objevil jsem i oběšenou ženu na stadiónu za kabinami, když nám tam vletěl míč.
Ta křehkost těla byla zjevná hlavně ve válce. Jako každý v té době jsem viděl válečné filmy včetně Velké vlastenecké války. Asi největší dojem na mě dělaly dokumenty, hlavně ty o holocaustu. Nebyl jsem s to pochopit, co to s těmi lidmi udělali. Taky jsem si přečetl, než jsem šel na vojnu, „Souostroví Gulag" od Solženicyna.
Měl jsem tehdy celkem představu o hrůzách 20. století. Ovšem vojna, ještě za studené války, byla iniciační. Všechny ty rakety, radiolokátory, obrana ocelového srdce Ostravska. Jeli jsme ještě na cvičení na Karakum, což byl zážitek, který mi řekl o Rusech všechno. Kdo miluje Dostojevského, musí ho číst opravdu pozorně.
Pak si pamatuju, jak jsme jeli vlakem na Balkán. Měli jsme režijky, seděli ve vlaku z Budapešti do Bělehradu. Vlak se vyprázdnil, přisedli si dva odrbaní srbští vojáci. Kamarád, co jsme mu říkali Lečo, držel rybičku ve své dlani a šeptal: „Jestli něco bude, bodnu!“ Takový strach jsem měl snad jen z opilých mazáků na rotě.
Když jsem šel na VŠ, přivydělával jsem si jako noční hlídač. Procházel jsem se pod mostovými jeřáby a pak klimbal na stole vrátnice. Na obloze to hřmělo, americké bombardéry létaly z Německa. Bylo jasné, i podle zpráv z rádia, které jsem si pouštěl, že mají ostrou misi. Hlavním cílem jejich bombardování byl Bělehrad.
Nesnáším ten pocit zranitelnosti lidstva. Každý má své tělo, trochu svalů, vláknin, tuku, kostí a vody. A pak je tu hlava s nervy, která chápe, že smrt se už blíží. Viděl jsem ji za svůj život až dost: při požárech, při nehodách, když hořela auta. Pak jsem šel do kanceláře, abych měl klid. Dneska vidím zástupy běženců z války na Ukrajině.
Pracuju tam s kolegy, připadám si neakčně. Solidně zpohodlněný, postarší a celkově cynický. Byly časy, kdy jsem říkal, že usnu i na stole, že jsem připravený na válku. A teď mi vadí, když soused vrtá do zdi anebo venku dělají rámus na stavbě. Stavějí filosofickou fakultu, je to v památkové zóně, Ukrajinci pracují i v neděli. Nemůžu si ani na chvilku vylézt ven a dát si voňavou dýmku na balkónu…
Dnes je za barákem ticho, všichni odešli do války.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
