„Tati,“ řekla mi moje starší dcera, „proč by vlastně lidi stejnýho pohlaví nemohli mít svatbu?“ Její otázka mě trochu udivila, jelikož jsem netušil, že by v patnácti uvažovala o sňatku
„Tati,“ řekla mi moje starší dcera, „proč by vlastně lidi stejnýho pohlaví nemohli mít svatbu?“ Její otázka mě trochu udivila, jelikož jsem netušil, že by v patnácti uvažovala o sňatku a navíc podle toho, že platonicky miluje jednoho kytarového mága a hraje na kytaru od rána do večera, aby se mu vyrovnala, bych neřekl, že se jí takové téma týká. Jenže žijeme v době, která do škol a obecně veřejného prostoru vnáší samá menšinová témata, až se z nich stávají témata zásadní. Abych řekl pravdu, nemám na takové sňatky zvlášť silný názor a tak jsem jí vysvětlil, že každý problém je nutné zvážit na obou miskách vah.
Jenže, každý člověk má omezenou kapacitu a musí si vybírat, jaké otázky mu stojí za hledání argumentů pro a proti, což stojí jisté úsilí a je to těžší, než dát na povrchní módu. Lidé obecně dřív soudí než přemýšlí, proto je taky dnes společnost tak zpovykaná. Až příliš názorů, které nejsou ničím podložené, zamořuje veřejný prostor. Témata, jimiž se média jen hemží, jsou většinou okrajová, postihují problémy 2-4 procent populace, což je nijak nesnižuje, pouze je hypertrofuje. Pokud se týká sexuálních menšin, ať si dělají, co chtějí, tak jako každý jiný, ale nenutí mě, abych se jim věnoval na úkor většinových témat.
Jestli něco společnost potřebuje, pak obrat ke standardům. Ještě nikdy jsme nežili v tak hodnotově zrelativizovaném světě. Většina témat, která dnes řešíme, se konstantně týkají 2-4 % populace (zprůměrovaně 3 %), což není pro vývoj společnosti smysluplné. Aby nedošlo k mýlce, tato konstanta je daná organicky, ať už pro homosexualitu, pro idiotismus, genialitu nebo politický psychopatismus. V záplavě problémů, které nastolila před padesáti lety postmoderna, ve všech svých formách ve Francii, v Německu a hlavně v Americe, se ztrácí obecné hodnoty. I hluchý si musí všimnout, že bez slova diverzita si dnes ani neuprdneme.
Přitom se jedná o ten největší omyl lidstva. Diverzita je rozmanitost, resp. rozmělnění obecných norem. Pokud je něco odlišením, musí tady nejdřív být něco, co toto odlišení umožňuje. A tím jsou běžné hodnoty, které jsou plně funkční. V případě, že odchylka převáží nad normou, spěje společnost k entropii. Jak už věděl David Hume a dnes i kvantová fyzika, vše se děje na bázi pravděpodobnosti. Žádný systém není absolutní, čím složitější, tím větší prokazuje odchylky. Jestliže mechanický stroj má velmi nízkou kazovost, organika vykazuje 3 % odchylek. Jsou nutné k tomu, aby se živé organismy správně vyvíjely.
Ale společnost, celá kultura, je mnohem složitější. Proto je třeba, v zájmu jejího vývoje, aby si udržovala normy. Je úkolem těch, kdo jsou odlišní (např. tří procent géniů), aby narušovali normy, naopak většina musí normy chránit. Pokud se to dnes tak zjevně neděje, je to důsledkem zmatení mysli. Nevím, co popadlo všední týpky, kteří tak lehce ztrácejí svůj pud sebezáchovy. Dobro a krása, které jsou dnes pravdivé, jsou výsledkem vnímání většiny. Bez vědomí toho, co je pravda, nelze svět posouvat tam, kde je svět ještě pravdivější. Diverzita, čili různé odlišnosti, jsou k tomu nutné, ale pro většinu zcela okrajové...
„Hmmm,“ řekla by mi na to moje patnáctiletá dcera.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
