Zvlášť v době, kdy je nouzový stav a plno lidí řeší existenční problémy, je frapantní, když nějaký aktivista oblaží společnost příspěvkem, ve kterém apeluje, co lidé musí udělat, aby se zachránil svět.
Zvlášť v době, kdy je nouzový stav a plno lidí řeší existenční problémy, je frapantní, když nějaký aktivista oblaží společnost příspěvkem, ve kterém apeluje, co lidé musí udělat, aby se zachránil svět. To sloveso „muset“ je typickým znakem takového elaborátu. Lidstvo jako celek podle našich pokrokářů musí být skromnější, musí chránit klima, musí se chovat „eko", musí zajistit, aby u moci bylo dost žen, aby muži mohli být u porodu, aby se homosexuálové mohli spolu ženit, aby se bohatí víc zdanili, aby se zmírnila sociální nerovnost. Nezbývá než takové aktivisty ujistit, že nikdo z nás nic nemusí, leda zemřít.
Je zajímavé, že se nikdy nezaměřují na jedince, na nějakého Josefa Vomáčku, ale vždy mluví o kolektivech. O to směšněji to vlastně vyznívá, protože mluví sice vzletně, ale velkohubě, což v existenční krizi dostává až komediální rozměr. Chytají se svých idejí, které v realitě neobstály, jako tonoucí svého stébla. A proč tyto ideje neobstály? Protože mluví vždy za nějaké skupiny a ne sami za sebe. A plno členů těchto skupin, žen, Rómů, milovníků přírody, o jejich zastání nestojí. Každý z nich je totiž hlavně člověk se svými hodnotami. Jenže to aktivista nepochopí, jelikož sám na své hodnoty dávno rezignoval.
Kdo nedokáže spasit sám sebe, chce spasit ty druhé. Tento mesianistický komplex je zárodkem všech revolučních hnutí. Brát si jako rukojmí členy jakékoliv entity proto, abych si vyléčil komplexy, je častý a prostoduchý způsob seberealizace. Mnohem těžší je umožnit svobodu volby. Uvěřit, že všichni jsme si v životě rovni! Jestliže většina z nás dospěje k názoru, že chceme něco změnit, uděláme to. Ale nikdo z nás opravdu nic nemusí, je to jeho věc i zodpovědnost. Svět nemá žádný cíl ani účel, pro který bychom mohli někoho znásilňovat. Eschatologie vedla vždy k totalitě, nikdy ne ke svobodě nebo k rovnosti.
Jediná rovnost je totiž v rovnosti šancí. Liberální svět se snaží, aby měli všichni stejné výchozí podmínky. Tím je myšleno vzdělání, které by mělo neutralizovat vliv původu anebo majetku. Je přece na každém z nás, jestli nabízenou šanci využije. Pak ho čeká už jen svoboda příležitostí. Nic víc a taky nic míň. Tedy za předpokladu, že žijeme ve vyspělém státě: rovnost před zákonem a lidská svoboda. Nechápu, co na tom ti aktivisté vlastně nechápou. Každá snaha zvýhodnit nějakou skupinu je přece trestuhodně nespravedlivá. Jediný, kdo si pomoc zaslouží, je Josef Vomáčka, pokud nezvládá život.
Jenže aktivisté chtějí, aby byli lidé stejní. Aby, přestože má každý jiné schopnosti a podává jiné výkony, se zestejnili. Taková stádnost je, jak by napsal Nietzsche, až příliš lidská. Dokonce ještě hůř, je zvířecí, protože to, co nás sdružuje ve stádě, jsou pudy. Strach, aby vše zůstalo při starém, je primární, sekundární je touha stádo řídit. V této touze se pohybuje aktivismus od svého počátku. Teprve jednotlivec, jeho svoboda a zodpovědnost za vlastní činy, jsou opravdu lidské. Jenže k tomu, abychom byli skutečně lidští, většina z nás ještě zatím nedospěla.
A proto se stále tak často objevují příspěvky různých pokrokářů, které jsou, dalo by se říct, příliš zvířecí, příliš opičí...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
