Každý společenský stav, tudíž i nouzový stav, v sobě nese rysy frašky a tragédie. Mohlo by se zdát, že čím vážnější je situace, tím míň můžeme zažít humorné prvky, ale je to jen zdání,
Každý společenský stav, tudíž i nouzový stav, v sobě nese rysy frašky a tragédie. Mohlo by se zdát, že čím vážnější je situace, tím míň můžeme zažít humorné prvky, ale je to jen zdání, které je třeba stále nabourávat, jinak bychom mohli podlehnout klamu, že jsme lepší, než si myslíme. Právě schopnost vnímat obě složky reality, frašku i tragédii, je cesta ke zobrazení pravdy. Jestliže tragédie vynáší na povrch vznešené lidské vlastnosti, pak komedie ukazuje naše chyby a slabosti. Pokud umění chce být opravdu pravdivé, musí hledat všechny aspekty života. V opačném případě vytváří buď brak anebo kýč.
Na tento nedostatek doplácí mnoho rádoby uměleckých počinů. Zásadní vadou je často inscenovaná vážnost, upjatá a nehybná, kdy nic nepohne koutkem úst do úsměvu. Přesně to mě na kýči odpuzuje, ta sebezahleděnost autora, který tvoří, aby se dojímal, místo toho, aby zpracoval realitu pravdivě. U komedie to máme snadnější, tam většinou nehledáme velké umění a chceme se bavit. Přitom paradoxně právě komedie odhaluje naše chyby a slabosti přesněji. Proto také jedno z prvních velkých děl renesance je Dantova Božská komedie. Popis lidského života v tom vysokém i v tom nízkém slova smyslu.
Na tento aspekt (tedy, že komedie je blíž realitě) navázal Balzac, když sepsal svou Lidskou komedii. Přesto i v jeho díle jsou přítomny oba prvky bytí, fraška i tragédie, protože právě jejich vzájemné působení dělá svět komplexním. To si uvědomil např. český filosof Ladislav Klíma, který paradoxy života bytostně žil. Jedno z jeho dramat se jmenuje pregnantně Lidská tragikomedie a je v něm pochopení pro absolutno. Tento název je zhutněním poznání, kým člověk je a v čem žije. Proto jsem si ho pro své potřeby vypůjčil, k čemuž se hrdě hlásím. Skvělý název si zaslouží, aby se mu věnovala víc než jedna hra.
Po vzoru Balzaca bych chtěl napsat románovou epopej. Soubor velkých románů tvořených lidskými situacemi. Krátké epizody, chvíle, které denně zažívá každý, z mnoha úhlů a stran. Na tisících stranách chci prozkoumat všechno, co lze zažít a myslet. Ve zhuštěné situaci pokaždé vyhmátnout to, co je směšné i vznešené zároveň. Pokaždé trochu jinak, přiměřeně tomu, kdo epizodu prožívá, ovšem stále stejně tragikomicky. Bez všudypřítomné frašky to nemůže být pravdivé, ale bez tragické hloubky, úzkosti a odvahy, to nemůže být umění. Jestli má román ještě nějakou šanci, pak v tom, že ukazuje člověka komplexně.
Zcela protikladně tomu, jak dnes náš svět vnímáme. Právě úlohou románu je měnit úhel pohledu na současnost. Když se bereme příliš vážně, jsme na nejlepší cestě zkamenět. Naopak, když všechno shazujeme, třeba na soc. sítích, jsme pouze plytkými šašky. Oba extrémy plodí trapnost, ve které se dnes brodíme až po uši. A tam kde kvete trapnost, zkomírá krása a její spolutvůrce umění. Nepropadejme jednostrannosti, bez obou dvou dimenzí je náš svět buď svět tragéda anebo svět komika. Jedině tehdy, když i ve smutné době nacházíme humor, jsme lidští…
Jediná plnohodnotná možnost je žít tragikomicky.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
